Ronaldo Luis Nazario de Lima se narodil 22. září v Bento Ribeiro, což je předměstí Ria de Janeira. Jméno dostal po doktoru Ronaldo Valentem, který asistoval jeho matce při třetím porodu. Starší bratr Nelinho a sestra Ione mu však častěji říkali přezdívkou „Dadado“.

Již od mládí byl Ronaldo nejaktivnějším dítětem v celé ulici. A také bylo zřejmé, že má obrovský cit pro pohyb. Proto v jedenácti začal hrát sálový fotbal za tým Tennis Club Valqueire. Sálový fotbal se hraje s menším míčem, který má navíc snížený odraz, takže drží stále na zemi. Právě hraní sálového fotbalu dělá z brazilských hráčů vytříbené techniky.

Ronaldo zakrátko přestoupil do lepšího týmu Social Ramos, do kterého musel dojíždět čtyři hodiny denně. Začal ale toužit po velkém fotbalu a tak se pokusil zaujmout funkcionáře slavného Flamenga. Ti ho však do celku nechtěli a na zpáteční cestě byl Ronaldo v autobuse okraden. Po odmítnutí ve Flamengu na sobě hráč začal tvrdě pracovat a časem se dostal do brazilského výběru do sedmnácti let. To však byl již hráčem klubu Sao Cristovao.

V roce 1993, kdy mu je stále sedmnáct, si ho kouč Parreira vybral do národního týmu. Svým mladým věkem i talentem připomíná legendárního Pelého. A nejen to, stejně jako nejlepší fotbalista všech dob, i Ronaldo si odbyl svůj debut v prestižním zápase proti Argentině. V tomto roce ho také koupilo Cruzeiro, řadící se k nejlepším brazilským klubům.

S národním týmem se podíval i na mistrovství světa 1994, kde Brazílie získala svůj čtvrtý titul v historii. Ronaldo se musel nechat překřtít na Ronaldinha, protože v týmu už byl veterán téhož jména. Šampionát však sledoval pouze z lavičky. Stále byl považován za příliš mladého a tak se učil od Romária a Bebeta.

Po mistrovství světa čekala mladíka Evropa. Cruzeiro ho prodalo do PSV Eindhoven, kde si od něj hodně slibovali. A Ronaldo je nezklamal. Hned v první sezoně se stal nejlepším střelcem nizozemské ligy. Když však požádá trenéra národního týmu Zagala, aby směl jet na Copa América, je odmítnut s tím, že je příliš mladý.

V další sezoně v PSV Ronaldo příliš štěstí nepobral. Má problémy s koleny a musí na fyzioterapii. Vrací se akorát včas, aby stihl olympijské hry v Atlantě, kde končí s Brazílií na třetím místě. V klubu si však příliš nerozumí s trenérem a raději odchází za dvacet milionů do Barcelony. Inter Milán, který si na něj také dělal zálusk, tolik peněz vydat nechtěl.

Teprve v Barceloně se z Ronalda stává hvězda. Muž s číslem devět na dresu (předtím vždy nosil desítku) se stává miláčkem davů. Jak by také ne. Daří se mu, na co sáhne. S týmem vybojuje Pohár vítězů pohárů a dovede ho na druhé místo v lize, sám je nejlepším střelcem španělské nejvyšší soutěže. Ronaldo září nadšením a nemyslí na nic jiného, než na hraní fotbalu za Barcelonu, kterou si zamiloval.