*9.7.1578, Štýrský Hradec,V15.2.1637, Vídeň; římský císař, český a uherský král
Nejstarší syn arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské pocházel ze štýrské linie rakouských Habsburků. Jeho otec jako nejmladší syn císaře a krále Ferdinanda I. získal vládu ve vnitrorakouských zemích. Mladý arcivévoda Ferdinand byl do dvanácti let vychováván v rodném Štýrském Hradci, po smrti otce roku 1590 strávil pět let na jezuitské akademii v bavorském Ingolstadtu. Roku 1596 nastoupil vládu ve svých zemích a hned od počátku zde vystupoval tvrdě proti nekatolíkům. Byl typem bojovného a pro svou víru hluboce zapáleného katolíka potridentského ražení. Rekatolizaci vnitrorakouských zemí dokončil přes odpor tamních protestantských stavů na počátku 17.století. V rámci rodových vztahů se snažil vystupovat jako prostředník mezi znepřátelenými bratry Rudolfem II. a Matyášem. Po Rudolfově smrti, kdy již začínalo být pravděpodobné že žádný ze synů císaře Maxmiliána II. nebude mít legitimní mužské potomky, připadal Ferdinand Štýrský v úvahu jako budoucí vladař habsburské monarchie.
V tomto ohledu získal postupně podporu císaře Matyáše i španělské diplomacie, jež měla na dění v monarchii velký vliv. Čeští nekatoličtí stavové, kteří dobře znali Ferdinandovy náboženské postoje, se nedokázali sjednotit v odporu vůči jeho nástupnictví na český trůn, 9.6.1617 ho přijali za krále a 29.6. byl v Praze korunován svatováclavskou korunou. O rok později, 1.7.1618, proběhla jeho korunovace v Uhrách.
Po vypuknutí českého stavovského povstání v roce 1618 byl Ferdinand stoupencem ostrého postupu vůči českým stavům. Nesouhlasil s váhavými opatřeními císaře Matyáše a spolu se svým strýcem arcivévodou Maxmiliánem nechal v červenci 1618 uvěznit Matyášova politického důvěrníka a poradce, kardinála Melchiora Klesla, který byl obecně považován za hlavního strůjce kompromisní politiky vůči Čechům. Po Matyášově smrti v březnu 1619 nastoupil Ferdinand do čela monarchie a 28.8. byl ve Frankfurtu na Mohanem zvolen římským císařem (korunován tamtéž 9.9.). Dva dny před jeho císařskou volbou, 26.8., ho generální sněm českých zemí sesadil z českého trůnu a novým českým králem zvolil Fridricha Falckého. Ferdinand pak za podpory panovníků sdružených v Katolické lize vedl proti českým stavům a jejich králi válku, kterou završil vítězstvím v bitvě na Bílé hoře 8.11.1620.
Poté se rozhodl pro úplnou pacifikaci českých zemí. Směřoval k ní potrestáním účastníků stavovského povstání (větší význam než známá poprava sedmadvaceti stavovských představitelů na Staroměstském náměstí 21.6.1621 měly majetkové konfiskace, které postihly většinu české a moravské stavovské obce). Vzhledem k tomu, že stavovská opozice byla úzce spojena s nekatolictvím, měla pro její definitivní likvidaci velký význam úplná rekatolizace Čech a Moravy, která s Ferdinandovým souhlasem započala ve 20.letech 17.století. Pevnějšímu začlenění českých zemí do svazku monarchie mělo napomoci Obnovené řízení zemské (pro Čechy vydáno 1627, pro Moravu 1628), které mimo jiné s konečnou platností vyhlásilo dědičnost českého trůnu v habsburské dynastii. Ostatně Ferdinand II. již ve svém testamentu z roku 1621 vyjádřil myšlenku nedělitelnosti habsburských držav pod vládou dědičného panovníka.
Zbývající část života prožil císař Ferdinand II. v době třicetileté války. Podařilo se mu porazit Fridricha Falckého a jeho spojence, ve válce dánské si díky nejschopnějšímu veliteli a válečnému podnikateli Albrechtu z Valdštejna zajistil převahu v severním Německu a snažil se o kontrolu nad baltickým prostorem. V říši se pokusil roku 1629 provést restituci majetku katolické církve, v tom však neuspěl a po diplomatické porážce na říšském sněmu roku 1630 musel z čela armády odvolat Albrechta z Valdštejna. (Ten byl sice o necelé dva roky později povolán zpět a znovu se stal generalissimem císařské armády, brzy však na něm ulpělo podezření ze zrady a nakonec byl v únoru roku 1634 zavražděn svými důstojníky v Chebu.) Politickou a diplomatickou činnost Ferdinanda II. završil pražský mír z roku 1635, kterým se mu podařilo zmírnit napětí, jež dosud vyvolávala jeho politika v Římsko-německé říši. Touto mírovou smlouvou ztratil český stát definitivně své dvě vedlejší země, Horní a Dolní Lužici. Připadly pod vládu saského kurfiřta, který je měl již od roku 1620 v zástavě.
Císař Ferdinand II., osobně hluboce věřící katolík, bývá občas hodnocen jako pouhá loutka v rukou svých jezuitských zpovědníků, jako nesmiřitelný katolický fanatik. Jeho činy však spíše poukazují na cílevědomého politika, který se snažil vyhýbat kompromisům zvláště v otázkách víry, avšak pod tlakem okolností uměl na takový kompromis i přistoupit.
Ferdinand II. se 23.4.16 00 oženil s Marií Annou Bavorskou, s níž měl 7 dětí, Kristýnu (*/V1601), Karla (*/V 1603), Jana Karla (*1605-V1619), Ferdinanda, pozdějšího císaře Ferdinanda III. (*1608-V 1657), Marii Annu (*1610-V1665), Cecílii Renatu (*1611-V1644) a Leopolda Viléma (*1614-V1662). Po manželčině smrti roku 1616 zůstal šest let vdovcem, až 2.2.1622 se znovu oženil s mantovskou princeznou Eleonorou z rodu Gonzagů. Toto manželství zůstalo bezdětné. Ferdinand II. zemřel roku 1637 v necelých 59 letech ve Vídni, byl však pochován po boku své první manželky Marie Anny v rodném Štýrském Hradci.
