Milan Kundera životopis

Milan Kundera, prozaik, dramatik a básník, se narodil 1. 4. 1929 v Brně. Po maturitě na brněnském gymnáziu studoval filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, avšak nedostudoval ji. V druhé polovině 50. let vystudoval filmovou fakultu na AMU, tam také později působil jako univerzitní učitel. V roce 1970 byl propuštěn. Od r. 1975 žije ve Francii, kde učil na univerzitě v Rennes, potom v Paříži na Sorbonně a na pařížské pedagogické škole L´ecole normale supérieure.

Výběrová bibliografie

Člověk zahrada širá - básně (53)
Poslední máj - b. (55)
Monology - b. (57)
Umění románu (60) - eseje
Cesta V. Vančury za velkou epikou - eseje (60)
Majitelé klíčů - div. hra (63)
Směšné lásky (63)
Druhý sešit směšných lásek (65)
Třetí sešit směšných lásek (68)
Žert - román (67)
Ptákovina - div. hra (69)
Život je jinde (Toronto 79)
Valčík na rozloučenou (Toronto 80)
Kniha smíchu a zapomnění (T 81)
Nesnesitelná lehkost bytí (T 85)
Umění románu - eseje (86)
L´immortalité (Nesmrtelnost) (Paříž 90)

Dílo
Kunderovo nejranější dílo - básnická sbírka Člověk zahrada širá vyšlo v r. 1953 a proto je možná ještě ovlivněno duchem socialismu. V té době byl Kundera přesvědčen, že komunismus spasí svět, ale zároveň se zde objevují verše kritizující. V této sbírce básní autor naráží nejen na vztah muže a ženy, na neporozumění, ale i na válku. Mnohostranně zobrazuje život.

Druhá knížka - básnická poéma o Juliu Fučíkovi Poslední máj byla uznávaná jak doma, tak v celém "táboru míru" (sovětská zóna) - ke zveršování si Kundera vybral pasáž z Reportáže psané na oprátce (gestapák Böhm vyvedl Fučíka mezi krásy Prahy, aby jej přiměl ke zradě).
Sbírkou Monology se jakoby bránil příznivé kritice - pro nepřístojně cynické verše ve druhém vydání kniha nevyšla.
Velký úspěch zaznamenala dramatická prvotina Majitelé klíčů, avšak Milan Kundera se o ní vyjadřuje takto: cituji "Za jakousi velmi opožděnou "školní práci" (bylo mi už 30) považuji i hru Majitelé klíčů. Její forma je virtuózní (i když snad trochu snaživě virtuózní) a příběh absurdní malichernosti, která si rozbije hlavu o dějiny, mi připadá stále pěkný. Dva roky po premiéře se mi však dostala do rukou Ionescova hra Délire en deux a já jsem si řekl se smutným poznáním: "Tak toto je to, co jsem chtěl napsat, když jsem se dal do Majitelů klíčů..." Moje kapitální chyba tkvěla v tom, že jsem příběh zasadil do historicky konkrétní situace německé okupace.

Tato situace, která byla tisíckrát ztvárněna, obsahuje v sobě tak silné morálně politické stereotypy, že jim originalita hry nemohla odolat, i když jsem se o to sebevíc snažil. Už sedmnáct let nepovoluji nikde na světě provedení Majitelů klíčů." Po této hře se Milan Kundera začal věnovat próze. Řekla bych, že nejúspěšnější z povídkové tvorby se stal seriál Směšných lásek. Směšné lásky psal postupně mezi roky 1958 - 68 a vydával je na pokračování. V roce 63 První sešit směšných lásek (Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát(, v roce 65 Druhý sešit směšných lásek (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop.) V r. 69 Třetí sešit směšných lásek (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po 20-ti letech) - za něj dostal cenu nakladatelství Československý spisovatel.
Za nejzdařilejší pokládám povídku Falešný autostop. Během cesty na společnou dovolenou chlapec a dívka hrají zdánlivě nevinnou hru - v podstatě plachá a jemná dívka hraje vyzývavou stopařku a mladík galantního a trochu dotěrného řidiče. Vše se ale změní v tragédii, chlapci se dívka v podobě prohnané svůdkyně znechutí a podle toho s ní i jedná. Hra na život způsobí zvrat v životě. Tato povídka mi připadá ojedinělá svou myšlenkou odcizení se dvou milujících se lidí. V ostatních povídkách se pak autor zabývá pravidelně tématem chtíče muže po sexuálním dobrodružství. Několikrát se zde objeví vztah mladší muž a o hodně starší žena.
Hrdinové směšných lásek jsou vesměs lidé postiženi politickou situací v zemi, jsou málem vyhozeni ze strany nebo v lepším případě káráni za nepřístojné chování, za individualismus či neuspořádaný soukromý život.

Kunderův hrdina je většinou člověk oddaný socialismu a věřící své straně, avšak nějakým způsobem se proti ní prohřeší. Je nepochopen, z původně malé chyby se stává zrada, hrdina je vyvržen ze společnosti. Nejdříve se ovšem snaží dokázat že je nevinen, ale po čase tento nesmyslný boj vzdává a uvědomuje si grotesknost celé své situace a vůbec celé tehdejší doby.
Druhý typ hrdiny nemá nic společného s politikou, či společenským prohřeškem. Je to muž toužící po ženě, svádějící a více či méně ve svém konání úspěšný.

Kunderovým prvním románem a zároveň nejúspěšnějším dílem po Směšných láskách je Žert. Navazuje volně na tematiku Směšných lásek. Děj z let 1948 - 65 spojuje aktuální i nadčasový pohled na jednání lidí, zde převážně intelektuálů, v dobách společensky převratných. Osu románu tvoří srovnání osudů dvou vysokoškoláků, kteří se během studií sblížili. Ludvík Jahn je kritický, samorostlý, ironický, v kádrovém posudku označen jako člověk s pozůstatky individualismu.

Pavel Zemánek je pružně přizpůsobivý a tudíž úspěšný vždy a všude. Celý příběh je vůbec zajímavý tím, že každá jeho kapitola je vnitřním monologem jedné z hlavních postav románu. Mimo Ludvíka a Pavla vykresluje dobové poměry více typů, zejména Heleny Zemánkové. Zpočátku jsou jejich společenské postoje blízké: Všechny spojuje poválečný optimismus a strana. Ludvíkovi se však protiví politické doktrinářství, v poúnorových posudcích má "pozůstatky individualismu". Svou hezkou kolegyni Markétu si dobírá, že nemá vlastní názor. Markéta je naivní dívka, která odjíždí na školení v době, kdy Ludvík očekával od jejich vztahu něco víc. Dotklo se ho, že v dopise nepsala, jak se jí po něm stýská, ale vychvalovala ranní čtvrthodinku tělocviku a zajímavé přednášky, psala, že na školení vládne zdravý duch a že revoluce na Západě nenechá na sebe dlouho čekat. Hrdina, aby dívku "potrestal" a pomstil se jí, napíše jí na otevřenou pohlednici "Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" Duch padesátých let se nezapřel, Ludvíkovi se těžko vysvětluje, že to byl jen žert. Je vyslýchán před fakultním výborem, přítel Pavel - předseda organizace - ho označí za zrádce. Je tedy vyloučen ze strany, ze studia, ze společnosti. Na vojně sloužil u jednotek PTP (pomocný technický prapor), tzv. "černých", a nuceně pracoval v dolech. Roste v něm zášť. Zbaven vojny a následovně i dolů je až po r. 1956. Najde si práci ve výzkumném ústavu, kde se setká s Helenou Zemánkovou, ženou muže, který měl podstatný podíl na jeho pádu, zrodí se v něm cynický nápad - svést tuto již uvadající a ne zrovna nejpřitažlivější ženu, aby se Pavlu Zemánkovi pomstil. Helena se svými poněkud mělkými myšlenkami, složenými z nekonečných souvětí, si ve své naivní fantazii vytvoří takovou naději v nový vztah, že stráví s Ludvíkem divokou a vášnivou noc v jeho rodném městě ve vypůjčeném pokoji. Pro svůj nový idol vzplane tak, že dokonce povolí Pavlovi dlouho odpíraný rozvod. Když zjistí, že Ludvíkovi šlo vlastně o mstu, která nevyšla, naopak byla Pavlem uvítána, pokusí se o sebevraždu. Bohužel i ta končí trapně, protože místo analgetik požila celou tubu projímadla. Takto Kundera typicky tragikomicky končí román o době, která byla vážná, ale s podobou úsměvu a kdy legrace se špatně snášela s duchem doby. Pro Kunderu je typické, že vše vždy dopadne jinak, než se původně očekávalo. Všichni hrdinové (až na Pavla) se dostávají do situace, kdy se jim zbortí všechny ideály, kdy prohlédnou a zjistí, že to, co celý život prožívali, byla jen jakási kamufláž.

Rád vytváří zápletky, které se zdají být ze začátku normální, ale které nakonec vyústí ve zcela neočekávaný konec.
Svým zatím posledním románem Nesmrtelnost autor završil další vývojovou etapu své tvorby, v níž skoncoval s ideologiemi a věnoval se obecným problémům člověka: téma času, stárnutí, smrti a nesmrtelnosti.