Milan Kundera, prozaik, dramatik a básník, se narodil 1. 4. 1929 v Brně. Po maturitě na brněnském gymnáziu studoval filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, avšak nedostudoval ji. V druhé polovině 50. let vystudoval filmovou fakultu na AMU, tam také později působil jako univerzitní učitel. V roce 1970 byl propuštěn. Od r. 1975 žije ve Francii, kde učil na univerzitě v Rennes, potom v Paříži na Sorbonně a na pařížské pedagogické škole L´ecole normale supérieure.

Výběrová bibliografie

Člověk zahrada širá - básně (53)
Poslední máj - b. (55)
Monology - b. (57)
Umění románu (60) - eseje
Cesta V. Vančury za velkou epikou - eseje (60)
Majitelé klíčů - div. hra (63)
Směšné lásky (63)
Druhý sešit směšných lásek (65)
Třetí sešit směšných lásek (68)
Žert - román (67)
Ptákovina - div. hra (69)
Život je jinde (Toronto 79)
Valčík na rozloučenou (Toronto 80)
Kniha smíchu a zapomnění (T 81)
Nesnesitelná lehkost bytí (T 85)
Umění románu - eseje (86)
L´immortalité (Nesmrtelnost) (Paříž 90)

Dílo
Kunderovo nejranější dílo - básnická sbírka Člověk zahrada širá vyšlo v r. 1953 a proto je možná ještě ovlivněno duchem socialismu. V té době byl Kundera přesvědčen, že komunismus spasí svět, ale zároveň se zde objevují verše kritizující. V této sbírce básní autor naráží nejen na vztah muže a ženy, na neporozumění, ale i na válku. Mnohostranně zobrazuje život.

Druhá knížka - básnická poéma o Juliu Fučíkovi Poslední máj byla uznávaná jak doma, tak v celém "táboru míru" (sovětská zóna) - ke zveršování si Kundera vybral pasáž z Reportáže psané na oprátce (gestapák Böhm vyvedl Fučíka mezi krásy Prahy, aby jej přiměl ke zradě).
Sbírkou Monology se jakoby bránil příznivé kritice - pro nepřístojně cynické verše ve druhém vydání kniha nevyšla.
Velký úspěch zaznamenala dramatická prvotina Majitelé klíčů, avšak Milan Kundera se o ní vyjadřuje takto: cituji "Za jakousi velmi opožděnou "školní práci" (bylo mi už 30) považuji i hru Majitelé klíčů. Její forma je virtuózní (i když snad trochu snaživě virtuózní) a příběh absurdní malichernosti, která si rozbije hlavu o dějiny, mi připadá stále pěkný. Dva roky po premiéře se mi však dostala do rukou Ionescova hra Délire en deux a já jsem si řekl se smutným poznáním: "Tak toto je to, co jsem chtěl napsat, když jsem se dal do Majitelů klíčů..." Moje kapitální chyba tkvěla v tom, že jsem příběh zasadil do historicky konkrétní situace německé okupace.