Ernesto Guevara Lynch de la Serna životopis

Argentinský marxistický revolucionář a guerillový vůdce

Ve dvou letech onemocněl astmatem, které ho sužovalo po celý život, a jeho rodina se odstěhovala do Alta Gracia v Cordobě, kde se přes sušší podnebí jeho zdraví nezlepšilo. Jeho matka (Celia de la Serna) mu zprostředkovala základní vzdělání. Dychtivě četl Marxe, Engelse a Freuda, jejiž díla se nalézaly v otcově knihovně, a je pravděpodobné, že některé z jejích prací četl předtím než šel na střední školu (1941 Colegio Nacional Dean Funes , Cordoba), kde vynikal pouze v literatuře a sportu. Velký vliv na něj měli uprchlíci španělské občanské války a dlouhé série bouřlivých politických krizí v Argentině, které vyvrcholily do levičácké fašistické diktatury Juana Peróna, ke kterému Guevarové stáli v opozici. Tyto události a vlivy vštípili do mladého Guevery opovržení pro divadlo parlamentní demokracie a zanechali nenávist k militaristům a armádě, kapitalistické oligarchii a především k imperialismu amerického dolaru. Ačkoliv jeho rodiče, především jeho matka, byli protiperónští aktivisté, nezaujal místo v revolučním studentském hnutí a projevoval malý zájem o politiku na univerzitě v Buenos Aires (1947). Zde studoval medicínu, nejdříve aby pochopil svoji vlastní nemoc. Později se více zajímal o malomocenství. V roce 1949 podnikl na kole svojí první velkou cestu po severní Argentině a poprvé se setkal s velmi chudými a se zbývajícími příslušníky indiánských kmenů. V roce 1951, po složení předposledních zkoušek, doprovázen přítelem vykonal mnohem delší cestu a vydělával si na živobytí příležitostnými pracemi. Navštívil jižní Argentinu, Chile (kde se potkal s Salvadorem Allendem), Peru (kde pracoval po několik týdnů v léčebně pro malomocné v San Pablo), Kolumbii v době La Violencia (kde byl uvězněn, ale brzy propuštěn), Venezuelu a Miami. Vrátil se domů na závěrečné zkoušky jist pouze jednou myšlenkou: nechce se stát lékařem střední vrstvy. Získal kvalifikaci a specializoval se v dermatologii a odešel do La Paz v Bolivii během Národní revoluce, kterou odsoudil jako oportunistickou. Odtud odjel do Guatemaly, kde si vydělával psaním cestopisno-archeologických článků o pozůstatcích inkské a mayské kultury. Zastihl Guatemalu během doby, kdy úřad prezidenta vykonával socialista Arbenz. Ačkoliv byl nyní marxistou a četl hodně Lenina, odmítl vstoupit do komunistické strany a tímto rozhodnutím ztratil možnost zastávat místo vládního lékaře a byl bez peněz.

Žil s Hildou Gadeaovou, marxistkou indiánského původu, která radikalizovala jeho politické vzdělání, starala se o něj a seznámila ho s Nicem Lopezem, jedním ze zástupců Fidela Castra. V Guatemale viděl CIA a její práci jako hlavní agenty kontrarevoluce a byl utvrzen ve svém názoru, že revoluce může být učiněna pouze ozbrojeným povstáním. Když Arbenzova vláda padla, Guevara odešel do Mexico City (září 1954), kde pracoval ve Všeobecné nemocnici. Hilda Gadeaová a Nico Lopez se k němu připojili. Setkal se a byl okouzlen Raulem a Fidelem Castrem, tehdy politickými emigranty, a rozpoznal, že ve Fidelovi nalezl vůdce, kterého hledal.. Připojil se k ostatním Castrovým následovníkům na farmě, kde kubánští revolucionáři podstupovali pod vedením kapitána španělské republikánské armády (Alberta Bayo - autor Ciento cincueto preguntas a un guerrilleo, Havana 1959) tvrdý kurs profesionálního tréninku v guerillovém válečnictví. Bayo nestavěl jenom na svých zkušenostech, ale učil se i od Mao Tse-tunga. "Che", jak byl nyní Guevara nazýván (tato přezdívka je italského původu a znamená: brácha, kámoš, ...), byl jeho hvězdným žákem a stal se vůdcem třídy. Válečné hry na farmě však přilákaly pozornost policie. Všichni Kubánci (i Che) byli zavřeni, po měsíci však byli propuštěni (červenec 1956). Když vpadli na Kubu, Che je následoval, nejdříve jako doktor, brzy již jako důstojník revoluční armády. Byl nejagresivnější, nejchytřejší a nejúspěšnější ze všech guerillových velitelů (a také nejvážněji bral otázku zprostředkování leninského vzdělání svým mužům). Byl nelítostný autoritář, který bez váhání střílel odpadlíky a později získal pověst chladnokrevného ukrutníka masovou popravou vzpurných přívrženců poraženého prezidenta Batisty. Po vítězství revoluce se stal Guevara druhým mužem v nové vládě Kuby a zodpovědným za nasměrování Castra ke komunismu - ovšem ke komunismu nezávislém na ortodoxním komunismu moskevského stylu, který prosazovali někteří soudruzi. Che vytvořil a řídil Národní institut pro reformu zemědělství (Instituto Nacional de la Reforma Agraria), který měl za úkol poskytnout nové agrární zákony pro vyvlastnění velkostatků. Rozběhl vlastní Ministerstvo průmyslu a byl jmenován prezidentem Národní kubánské banky. Donutil nekomunisty k odchodu z vlády a klíčových postů. Neústupně vystupoval proti radám sovětských poradců a dvou významných francouzských marxistických ekonomů, kteří byli pozváni Fidelem a kteří chtěli postupovat mnohem pomaleji.

Posunul kubánskou ekonomiku tak rychle do totálního komunismu a do rozrůzňování (diverzifikace) zemědělské a průmyslové výroby, že ji přechodně zničil...V roce 1959 se oženil s Aledií Marchovou a se svojí ženou navštívil Egypt, Indii, Japonsko, Indonésii, Pákistán a Jugoslávii. Zpátky na Kubě, jako ministr průmyslu, podepsal v únoru 1960 obchodní smlouvu se Sovětským svazem, která osvobodila kubánské cukrovarnictví ze závislosti na trhu USA. Byla to předzvěst jeho nezdaru v Belgickém Kongu a v Bolivii, axiomu, který, jak se ukázalo, byl beznadějně zavádějící. "Není vždy nutné čekat na to, až budou existovat podmínky pro revoluci: mohou být vytvořeny podnětným ohniskem." Věřil, stejně jako Mao Tse-tung, že v převážně zemědělských státech musí venkov přinést revoluci do měst. Rovněž v této době oslavoval svoji vlastní komunistickou filosofii. (později zveřejněnou v díle Socialismus a člověk na Kubě, 12. března 1965). Stručně může být vyjádřena jeho citátem:"Člověk skutečně dosáhne stavu celistvé lidskosti, když pracuje, aniž by byl fyzickými potřebami nucen prodávat sebe sama jako zboží". Vzdaloval se od "Moskvy" směrem k Maovi a k tomu, co je v podstatě starý idealismus, anarchismus. K jeho formální roztržce se sovětským komunismem došlo, když pronesl projev v Organizaci pro Afro-Asijskou solidaritu v Alžíru (únor 1965), v němž obvinil Sovětský svaz coby "tichého spoluviníka imperialismu", protože SSSR neobchoduje výhradně s komunistickým blokem a neposkytuje nezištně pomoc rozvojovým socialistickým zemím. Také napadl sovětskou vládu pro její politiku koexistence a pro revisionismus. Inicializoval Trikontinentální konferenci za účelem uskutečnit program spolupráce v oblasti revolucí, vzpour a guerillových operací v Africe, Asii a Jižní Americe. Na druhou stranu, po polovičatých pokusech dojít k nějakému druhu dohody s USA, napadl, jako kubánský zástupce v OSN, Severní Ameriku pro její chtivé a neúprosné imperialistické aktivity v Latinské Americe.Jeho nekompromisnost jak vůči kapitalistické, tak i komunistické vládnoucí třídě donutila Castra zbavit se Guevary (1965), ne oficiálně, ale ve skutečnosti. Po několik měsíců byl jeho pobyt zahalen tajemstvím a jeho smrt byla opředena mnohými pověstmi. Pobýval v různých afrických zemích, jmenovitě v Belgickém Kongu mapoval možnost obrácení kinhašského povstání v komunistickou revoluci pomocí guerillové taktiky v kubánském stylu. Vrátil se na Kubu vycvičit dobrovolníky pro tento záměr a vedl jednotku 120 Kubánců v Belgickém Kongu. Jeho muži si vedli dobře, narozdíl od kinshašských povstalců, kteří byli proti belgickým žoldákům k ničemu, a proto Che na podzim 1965 poradil Castrovi stáhnout kubánskou pomoc. Jeho poslední revoluční dobrodružství se odehrávalo v Bolívii.

Velice špatné posouzení revolucionářského potencionálu této země mělo pro Che Guevaru katastrofální následky. Tento pokus skončil jeho zajetím jednotkou bolivijské armády a zastřelením o den později. Díky jeho divokému, romantickému vzezření, temperamentnímu stylu, nesmlouvavému odmítání podbízet se jakémukoliv druhu establishmentu, včetně komunistického, pohrdání pouhým reformismem a jeho zasvěcení prudkým, skvělým akcím se Che stal legendou a idolem revoluční, a dokonce pouze nespokojené, mládeže na konci 60. a začátku 70. let a ohniskem pro jakýkoliv druh zoufalých revolučních akcí, ve kterých spatřovaly milióny mladých lidích jedinou naději na zničení měšťáckého průmyslového kapitalismu a komunismu. Poznámka: Ostatky Che byly nalezeny poblíž Vallegrande v Bolívii na konci června roku 1997, byly identifikovány a vráceny na Kubu.