V letech 1926 až 1929 pracuje Klement Gottwald v pražském sekretariátu KSČ - v této době se mu podaří zformovat důsledně kominternovskou (promoskevskou) opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu strany v Praze se jeho mladým stoupencům začíná v této době říkat "karlínští kluci". Od roku 1928 je Klement Gottwald členem vedoucího orgánu Komunistické Internacionály (Kominterny), její exekutivy, tj. její výkonné složky. V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se Klement Gottwald společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostávají do vedení strany - 21. září téhož roku pak Gottwald, poslanec parlamentu, vystoupí v Národním shromáždění s projevem, v němž naznačí, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana v Československu nastolit: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tomhle mistry... Přejde vás smích!" V první polovině třicátých let Klement Gottwald vystupuje ostře proti Československu jako takovému - považuje jej za výplod imperialistické světové války a versaillského systému.

Demokratickému režimu první republiky přisuzuje fašizační tendence (jednu dobu hovoří dokonce o fašistické diktatuře) - za koncentrační bod těchto tendencí pak považuje "Hrad" prezidenta T.G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.). Sociálním demokratův spílá Gottwald do sociálfašistů - říká o nich, že jsou to případní "nositelé fašistického převratu". Jakékoliv sociální reformy první republiky pak Gottwald odmítá jako pokus o "otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu." Ve druhé polovině třicátých let provede Klement Gottwald v politice KSČ řadu změn - tyto změny odpovídají změnám v zahraniční politice Sovětského svazu a politice lidové fronty a obrany proti fašismu, určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935 - lidová fronta se má stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu.

V září a říjnu roku 1938 patří Klement Gottwald k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu. Po zákazu KSČ emigruje Klement Gottwald v listopadu roku 1939, tedy již po okupaci Československa Německem, do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastává politiku odpovídajícímu sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v červnu roku 1941 se Gottwaldova politika mění - vytváření protihitlerovské koalice chápe jako svoji velkou příležitost a šanci prosadit se. Již v této době začíná promýšlet pozdější převzetí moci v Československu, z Benešova (viz Beneš, Edvard) 9.velvyslance v Moskvě učiní "trojského koně" mezi sociálními demokraty, zároveň si zajistí i budoucího "nepolitického"; ministra národní obrany L. Svobodu (viz Svoboda, Ludvík), v němž čeští komunisté v sovětské emigraci shledávají vhodného muže ke "spojení československé vojenské slávy s velkou věcí Sovětského svazu".

V prosinci roku 1943 se Klement Gottwald dohodne s představitelem londýnské emigrace E. Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Mezinárodní poměry a vývoj války umožní pak Gottwaldovi a jeho moskevským komunistům zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání v Československu - Gottwaldův projekt Národní fronty a Košického vládního programu zaručuje pro komunisty velký vliv ve státě: a to díky vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném Československu. 10. května roku 1945 se Klement Gottwald vrací do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti je Gottwald zároveň předsedou KSČ. Když komunisté v roce 1946 vyhrají v podstatě demokratické volby, stává se Klement Gottwald 2. července předsedou vlády - v následujících letech (1946-47) se pak stylizuje do role rozvážného státníka a budovatele republiky, pohrává si dokonce s myšlenkou "specifické československé cesty k socialismu". Přitom si již od roku 1945 nechává budovat své agentury v nekomunistických československých stranách, jeho lidé ovládají i jednotné odbory a jednotnou organizaci mládeže.

V únoru roku 1948 se nekomunisté odhodlají k odporu - dvanáct ministrů nekomunistických poslanců podává demisi z Gottwaldovi vlády, ale jejich odchod není účinný; Gottwald má již v ruce armádu, bezpečnost ( policii) a další nástroje potřebné k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu. 14. června roku 1948 je Klement Gottwald po abdikaci E. Beneše zvolen do funkce československého prezidenta. Za Gottwaldovy vlády dochází na počátku padesátých let k mnoha politickým