Clive Barker vytvořil nové příšery a monstra, vycházející přitom z vlastního zájmu o sadomasochizmus a chápání psychologie touhy.Podle některých kritiků popularita Pinheada a využití sadomasochistické ideologie a její kultury oblékání přispěli k módní vlně piercingu a tělesných deformací v subkultuře našeho období. Vždyť pokud se dobře podíváme na Pinheada, je jeho vzhled je vlastně dokonalým skloubením tvorby Cliva Barkera. Na rozdíl od lidí, bytosti, které by nás podle našich všeobecných kritérií měly svým chováním odpuzovat, mají v Barkerových dílech většinou vlastnost, která jejich lidským protihráčům chybí. Tyto bytosti temnot a noci si stojí za svým slovem, cosi co bývá u nás lidí v poslední době víc vyjímkou než pravidlem.
    A propos, lidská společnost. Gigantická sídliště, totálně pomýlené urbanistické vize přeměněné na realitu, hnízda násilí, úpadku a depresí. Nové hrůzy a noví démoni žijící z degenerace, násilí a brutality sídlišť. Sídlištní civilizaci už nestačí stará monstra temnot a příšery zloby. Potřebuje nové, vlastní duševní chorobností nasycené mory a hrůzy. A o této idylce života na sídlišti, potláčejícího mnohé základní lidské pudy a návyky, je film Candyman, natočený podle Barkrovi povídky, příčemž autor se opět projevil jako schopný filmový producent. Atmosféru úpadku, tělesné i duševní degenerace, duševní úchylky a choroby sálající ze stěn paneláků výborně zachytila a podpořila hudba Philipa Glassa.
    "V každém z nás existuje kousek, který doufá, že v kouzelnické show se něco nevydaří. Koncem 19.století vládla mezi kouzelníky velká rivalita. Pokoušeli se v zubech zachytit kulky a obyčejně to skončilo odstřelenou hlavou."
    Přesto, že Clive Barker vytýčil a určil nové dimenze a směry hororu, ve své tvorbě vychází z hlubších kořenů, než by se mohlo na první pohled zdát. "Nesete si toto teritorium - své Já - se sebou všude, kam jdete. Měníte se z venku, ale tříletý chlapec, kterým jste kdysi byli, žije ve vás, stejně jako ten šestiletý, a nebo dítě, které bili ve škole. Postavy, které tvořím, nesou své neurózy, úzkosti, zklamání a frustrace do světa fantazie a v naději jich vidí v novém světle, ale zůstávají sami s sebou. Ve firmu i při psaní používám reálný svět jako odrazový můstek do jiného světa. Pro mě je konflikt reality a fantazie o mnoho zajímavější než samotná fantazie. Představa postavy, která skutečně ochutná něco nádherného a potom na to zapomene, je zajímavější než prostě napsat -Jednoho dne jsem se vzbudil a byl jsem hobit…- Probudil jsem se do reálného světa a mně to připadá jako kompromis. Když jste dítě, ty nejprostší věci jsou úžasné, protože jsou nové. Jak stárneme, stále méně věcí je pro nás nových.