Erich Maria Remarque životopis

Byl německý spisovatel, vlastním jménem Erich Paul Remark. Narodil 22.červena.1898 v Osnabrücku (Německo) v rodině knihvazače a zemřel 25.9.1970 v Locarnu. Vystudoval universitu v Münsteru. Roku 1916 odešel do války jako dobrovolník, ale již roku 1918 byl zraněn. Zpočátku chtěl být hudebníkem a později malířem, ale skutečnost byla zcela jiná. Vystřídal mnoho povolání, byl obchodním cestujícím, agentem s hřbitovními náhrobky, učitelem, varhaníkem, reklamním pracovníkem, účetním aj. Od roku 1923 byl jeden rok redaktorem v Hannoveru. Hodně během svého života cestoval po Itálii, Švýcarsku, Balkáně a Turecku. V roce 1931 se přestěhoval do Ascony ve Švýcarsku. O dva roky později v Německu fašisté spálili jeho knihy a roku 1938 ho zbavili občanství. Roku 1939 odcestoval do New Yorku, kde získal americké státní občanství, později se však vrátil do Švýcarska. Patří k nejoblíbenějším autorům 20.století, možná proto, že jeho tvorba byla ovlivněna Jackem Londonem, Ernestem Hemingwayem nebo norským spisovatelem Knutem Hamsunem (který však sympatizoval s fašistickým hnutím v Norsku). Remarquevo dílo se vyznačuje humanitou, ale hlavně je výrazně protifašistické a společensko-kritické, bohužel je však jeho význam často podceňován. Hrdinové jeho děl jsou vždy nějakým způsobem postiženi válkou, nebo jsou to mladí lidé, kteří si nemohou nalézt místo ve společnosti. Též Remarqueovy výrazové prostředky typické. Využitím podrobné charakteristiky postav, prvků expresionismu, naturalistických popisů scén na frontě a i třeba hrubých slov v některých situacích dodávají celému dílu osobité kouzlo. Jeho vrcholným dílem je sugestivně napsaný román Im Westen nichts Neues (Na západní frontě klid ), jež vyšlo roku 1928 v časopise, teprve však o rok později knižně. Líčí na základě vlastních zkušeností válečné hrůzy očima mladého vojáka a zbavuje čtenáře jakýchkoli iluzí o válečných hrdinstvích. Kniha měla veliký úspěch a šokovala hlavně svým reportážním a deziluzním stylem, místy až detailním pohledem na světovou katastrofu. Podle mota je kniha pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům. - Naprostá většina textu je vyprávěním v 1. osobě (tzv. ich forma). Vypravěč, bývalý středoškolský student, Pavel Bäumer se představuje v okamžiku, kdy jeho jednotka po návratu z boje odpočívá na klidném úseku za frontou. V mozaice epizod je pak načrtnut jeho minulý i pozdější život.

Vypravuje hlavně řadu příhod z desetinedělního výcviku plného šikanování, z budování zákopů na západní frontě i z prvních bojových střetnutí. Pod vlivem nacionalistické propagandy a patriotického myšlení přihlásil se Bäumer se svými spolužáky z gymnázia po vypuknutí 1. světové války dobrovolně do armády a po výcviku plném šikanování prodělává s nimi zákopové boje na západní frontě. „Zpráva o generaci, jež byla zničena válkou", jak autor konstatuje v úvodu, pokračuje líčením válečných hrůz - bombardování, plynových útoků, krvavých bojů muže proti muži a opakovaným vyjádřením hodnot lidské soudržnosti, beznáročné obětavosti a válečného přátelství na život a na smrt. V létě 1918 je zabit Bäumerův přítel Katczinsky, který jej zasvěcoval do válečného života. Závěrečné odstavce, psané v er formě (3. osoba), konstatují, že Bäumer padl v říjnu 1918, v jednom z posledních válečných dnů, kdy oficiální zprávy z fronty oznamovaly: „na západě nic nového", jen potvrzují absurditu války. V románu se střídají obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi. Na pozadí válečných hrůz se městská kultura jeví jako zbytečná a absurdní, generace otců se stává podmětem hněvivého obviňování. Do popředí vystupují zcela jiné hodnoty, znamenají sice krok zpět, k přírodnímu stavu (jídlo, spánek, možnost přežít nejbližší minuty), ale paradoxně ve své elementárnosti nabízející současně jistou protiváhu kultury, jež se náhle zdá být falešnou a nepřátelskou. Podvojnost obrazu války je naprostá degradace lidí, ale i jako konfliktu, který skrze své šílenství umožňuje tvrdé poznání neautentičnosti minulého života (vyzvednutí „vojenského kamarádství" jako nového základního mezilidského vztahu tváří v tvář smrti), však současně ústí v jistou ideovou mlhavost dovolující přežívání nacionalistických iluzí. Reflexe o válce v rozhovorech vojáků tak zůstávají na povrchu věcí, nedávají možnost proniknout k hlubším společenským příčinám, zachycují světový konflikt především jako na lidech nezávislou, fatální katastrofu. Mýtus frontového kamarádství přenesený do civilního života je obsahem méně úspěšného románu Der Weg zurück (Cesta zpátky) z roku 1931, kterým je volným pokračováním románu Na západní frontě klid. Vypráví příběh skupinky vojáků, pocházejících z jednoho města, jež se po skončení I. světové války vracejí zpět do svých domovů. Jsou plni optimismu a doufají, že vše bude tak, jak si představují. Cestou z bojišť potkávají americké vojáky a vidí, že válka byla dopředu rozhodnuta, neboť Američané mají dokonalé vybavení, dostatek jídla atd.

a oni zatím nemají co jíst a jejich šaty se na nich doslova rozpadají. Posledními, zcela zbytečnými, obětmi války jsou vojáci, kteří se tak těší domů, že se snaží dostat do přeplněného vlaku a cestou z něho spadnou, či je něco srazí a zabije. Všichni vojáci se tak těší domů, že ani neregistrují nepohodlí vlaku. Když konečně dojedou domů, připadá jim celá válka zbytečná a vojákům se vybavují staré vzpomínky a vše příjemné, co zde prožili. Byla tato válka opravdu nutná? Zabíjet mnoho lidí, přijít o mnoho přátel, vidět utrpení raněných - vše to nemuselo být, kdyby jen lidé se snažili dohodnout. V jejich domovech je čeká veliké překvapení. Zjistí, že se hodně za dobu války změnili, nemůžou si kdekoliv vzít to co chtějí, jak to ve válce dělali. Též se nedokáží chovat jako ostatní, neboť válka je tak silně poznamenala, že na ni nemohou za krátkou chvíli zapomenout. Nezáleží, zda někdo v afektu někoho zabije, či se někdo zblázní nebo spáchá sebevraždu, všechny tyto činy jsou v dozníváni války, kruté a zbytečné. V poválečném Německu se rozmachuje šmelinářství a všelijaké „černé" obchody. Ve válce si byli všichni vojáci rovni a také díky tomu si perfektně rozuměli a domnívali se, že jejich přátelství je skálopevné. Po ní se ale začíná dbát na sociální postavení, což vede k nenávisti, nepřátelství a častým sporům. Nejkrutější je zklamání některých vojáků, kteří se celou válku těší domů, ale po jejich návratu zjistí, že je manželky opustily s někým jiným. Normálním se také stává hlad, který snad nepociťují jen ti bohatí a lidé venkova. Také proto jezdí mnoho lidí z měst na venkov doslova žebrat o trochu jídla, což je ovšem nelegální a tak se stává, že jídlo, které vezou své rodině jim zabaví četníci. Proto se také mnoho vojáků uchyluje na venkov, kde zastávají různé práce, závislé především na jejich vzdělání. Posledním ránou je sebevražda bývalých přátel z války, kteří psychicky nezvládnou tíhu celé doby a spáchají sebevraždu. Celá kniha je vlastně zamyšlením nad válkou a době následující. Zda se opravdu bojovalo za „dobrou věc" či snad jen z rozmaru generálů. Ze života německého antifašistického emigranta čerpá román Arc de triomphe (Brána vítězství) vydána roku 1946, který se záhy stal bestsellerem. Heroický román z prostředí koncentračního tábora Der Funke Leben (Jiskra života) z roku 1957 je inspirován vězením a smrtí jeho sestry. Z období druhé světové války čerpá román Zeit zu leben, Zeit zu sterben (Čas žít, čas umírat) je jeho příspěvkem k otázce viny a tragédie německého národa. Závěr je ideově problematický.

Má mnoho společného, ale i odlišného s románem Cesta zpátky. Oba zachycují vojáka na frontě, doma o dovolené a po návratu na frontu. Ale v tomto románu se dějiny posunuly, tentokrát dobývalo svět hitlerovské Německo ve jménu nacistických idejí a Remarque vypovídá o jejich ničivé zrůdnosti. Soukromá generační msta bývalého studenta Mittelstaedta z Remarquova prvního úspěšného románu se zde proměnila v brutální mstu fašisty Alfonse Bindinga, která je dokladem demoralizující moci nacismu. I hlavní hrdinové obou děl se liší. Paul Bäumer z bojišť první světové války je představitel své generace, solidárně spjatý s kamarády elementární živočišnou silou i chlapeckou nevinností. Remarqueův voják z druhé světové války Ernest Graeber je, obdobně jako ostatní postavy tohoto románu, sám. Jako německý voják prošel Francií, prožil válku v Africe a octl se na východní frontě, kde Němci po počátečních úspěších nezadržitelně ustupují. Doma, ve zbytcích bombardovaného města, uprostřed beznaděje a fanatismu, nabývá spolu s Alžbětou schopnosti žít nový život, ale záhy musí opět odjet na vojnu. Ironicky založený román Der schwarze Obelisk (Černý obelisk) z roku 1956, líčí s využitím komických prvků období inflace v Německu a patří k nejlepším Remarqueovým dílům. Dále napsal Die Traumbude (Domov snů) -1920, Stacion am Horizont (Stanice na obzoru) -1928, Drei Kameraden (Tři kamarád) -1938, jehož námětem je život „ztacené generace" po první cvětové válce. Do popředí jsou vyzdvihnuty základní lidské hodnoty, jako je přátelství a láska ty jsou však v kontrastu s válkou. Liebe deinen Nächsten (Miluj bližního svého) -1941, Der Himmel kennt keine Günstlinge (Nebe nezná vyvolených) -1961, Die Nacht von Lissabon (Noc v Lisabonu) -1962, Schatten im Paradies (Stíny v ráji) -1971. P. Die Frau mit den goldenen Augen (Žena se zlatýma očima) - 1918 a divadelní hru Die letzte Station (Poslední stanice) -1956.