Shakespearovu tvorbu uzavírá volné zpracování Chaucerovy Rytířské povídky nazvané Dva vznešení příbuzní (Two Noble Kinsmen, 1613).

Ze Shakespearových komedií věnujme svůj zájem dvěma: obě náleží k tzv. festivalovým komediím (festive comedies)6. Večer tříkrálový je vystavěn na tradičních komediálních základech (zápletka s dvojčaty, převlek dívky za muže, milostný čtyřúhelník, v němž každý nakonec najde toho pravého), ale Shakespeare toto všechno přetavuje ve hru jedinečného půvabu. Dobová tendence hry (odpor proti puritánské vázanosti a strohosti) se léty vytratil a změnil se v konfrontaci mezi „nekrofilním a biofilním způsobem života.“ 7 Shakespeare stojí pochopitelně na straně toho druhého a jako staví proti vyjícímu Orsinovi a ve smutku se skrývající Olívii činorodost Violy, jež sice neváhá v převleku vydobýt lásku muže, po kterém touží, ale hlavně proti správci Malvoliovi, zosobněné tuposti a ješitnosti, rotu veselých kumpánů v čele s rytířem Tobiášem Říhalem, postavou z falstuffovského rodu a šaškem Festem, který se nejvíce podílí na oné směsi veselí a melancholie, která činí z večera tříkrálového jednu z nejhranějších Shakespearových komedií.

Sen noci svatojánské je pravděpodobně nejmagičtějším Shakespearovým textem. Není divu – je spjat s magickou atmosférou svátečního času, v němž je vše naruby a vše je dovoleno.8 Její děj se odehrává na svatbě aténského vévody Thésea a v aténském lese v noci před svatbou. Prolínají se v ní tři dějová pásma: čtveřice, očarovaná elfem Pukem, rozhádaní vládci elfů Oberon a Titánie a tlupa ochotníků, zkoušejících v lese představení na vévodovu svatbu. Shakespearův Sen je nádherným karnevalem milenců a bláznů, v jehož pozadí se objevuje temný stín smrti a iracionality.9 A přesto Shakespeare znovu dospívá k velké syntéze: den i noc, lidé i elfové, vše má zde své místo a síly dobra a zla zůstávají v rovnováze.

Z Shakespearových tragédií zmiňme především Hamleta a Krále Leara. Hamlet vychází z tradiční senekovské tragédie msty, ale značně ji prohlubuje. Hamlet není váhajícím slabochem, jak jej někdy pojímalo 19.století.10(Miloš Horanský: „Váhající Hamlet? Kdyby neváhal byl by to lacině přímočarý vztah.