Hamlet hledá morálku a filosofii úkolu tak velkého, jako je náprava „doby, která se pomátla.“11) Hamlet je tragédií člověka, který stojí před věčným úkolem očisty země, člověka ve vnitřní emigraci („Dánsko je vězení.“), člověka, který v nejslavnějším monologu nehledá sebevraždu (a proto chybně Saudek překládá „Žít, či nežít?“) ale cestu od nebytí (živoření) k plnohodnotnému bytí (v jednom z klíčových míst Hamlet říká: „Co je člověk, umí-li si na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře.“)12

Král Lear je hra daleko složitější. Léta zůstával ve stínu, více než sto padesát let byl hrán v „osekané“ adaptaci Nohuma Tatea a plně byl doceněn až ve dvacátém století. Hamlet je v podstatě klasickou politickou tragédií, Lear je vášnivou básnickou vizí. Hamlet zastihuje dobu na počátku krize, Lear na jejím vrcholu. Lear je pádem pýchy moderního člověka. Lear podlehl iluzi, kýči při chválení prvých dcer a je za to trestán. Nastupuje „iniciační cestu“ při níž mnohé ztrácí, ale jeho pohled proměňuje. Zjednodušíme-li zápletku, je Lear hrou o bolestné cestě k oproštění.13 (Vladimír Just: „Postupné propadání se z kýče do kritické reflexe, z nevědomí do vědomí, z iluze do reality dna, to všechno jsou témata jimž na sklonku 20.století rozumíme zvláště dobře.“14)

Takřka všechny Shakespearovy historické hry jsou společenskými dramaty. Antonius a Kleopatra je výjimkou. Je to milostná tragédie, příběh o střetu dvou světů. Ten první římský je světem chladným, strohým, neochvějně jdoucím za svým cílem (ve hře jej symbolizuje Octavianus Caesar) a egyptský svět Kleopatřin, svět bezcílného požitkářství, svět „historickým vývojem“ předurčeným ke zkáze, ale také svět rozkoší a radostí ze života. Antoniova tragédie spočívá v tom, chce opustit prvý svět a náležet druhému. Ano, má pravdu Filo na počátku hry: „Jeden ze tří sloupů světa / a zhloupl tak, že dělá šaška děvce.“15 Ale tento „sloup světa“ má už dost hrdinského vojenského života a v oné „děvce“ nalezl „novou zem i nebe“16. Antonius a Kleopatra jsou staršími a zkušenějšími Romeem a Julií. Nakonec umírají „římské legie pochodují pravidelným, železným krokem vstříc budoucnosti“17 a jeden svět zaniká. Ale (jak praví Jan Kott) bez nich je svět chudší.18

Na závěr zmiňme nejvýznamnější Shakespearovu romanci, Bouři. Její příběh vypráví o Prosperovi, jež byl vyhnán ze svého vévodství a ztroskotal na opuštěném ostrově, kde se stal vládcem magických sil. Při ztroskotání lodí s jeho nepřáteli se mu dostává příležitosti pomstít se za dávná příkoří, ale Prospero volí smír, potápí své magické knihy a odplouvá zpět do benátského vévodství. Smír je symbolizován sňatkem mezi jeho dcerou Mirandou a synem jeho nepřítele Ferdinandem. Bouře je snad nejdokonalejší Shakespearovou hrou, dílem velké vyrovnanosti a velké syntézy, podle Jana Kačera nejkrásnější hra na světě.

Uzavírám tedy svůj výklad o Shakespearovi citací ze slavného Prosperova monologu (Bouře, IV. I), jehož prostřednictvím jakoby se Shakespeare loučil s divadlem, světem i životem:

„Slavnosti skončily.