Coby spoluautor projevoval nezvyklou skromnost.

Jeho patrně nejlepší komedie Nový způsob, jak splácet staré dluhy (New Way to Pay Old Debts, hrána 1625) navazuje na jamsonovskou komedii charakterů a připomíná Lišáka Volpona. Massinger zde vytvořil skvělou postavu lichváře sira Gilese Overeache, lakomce, jež se polapí do vlastní léčky a skončí v blázinci. Ač Mossinger nedocílil hloubky Jonsonovy satir, přece se jeho text řadí k nejlepším alžbětinským veselohrám. On sám za svou nejlepší hru označoval antickou tragédii Římský herec (The Roman Actor, tiskem 1629), v níž proti sobě staví despotického císaře Domitiana a herce Parise. Když se do Parida zamiluje císařovna, císař jej probodne a císařovnu odsoudí k smrti. Ta však zvedne vzpouru proti císaři a zabijí jej. Massinger přesvědčivě zobrazil císařovu pýchu a jasně vyjádřil odpor proti tyranii.

Asi nejpůvabnějšími a nejživějšími texty z jakubovského a karolínského dramatu jsou dvě temné tragédie Johna Webstera (kolen 1580 – 1632-4): Bílá ďáblice (The white Devil, hrána 1612) a Vévodkyně z Amalfi (The Duchess of Amalfi, hrána 1613 –14). O samotném Websterovi je toho známo málo: účastnil se nejrůznějších kolektivních projektů, sám debutoval až Bílou ďáblicí a z jeho díla známe v podstatě jen tyto dva texty. Téměř zapomenutý autor byl znovuobjeven romantiky a dnes platí mezi alžbětinskými dramatiky za „prvního po Shakespearovi“. Není divu. Obě tragédie cynicky pohlíží na svět boje o moc a všudypřítomné násilí. Klasickou tragédií pomsty Webster přehodnocuje; v jeho hrách mstitelé mstí jen z lačnosti po krvi; ocitáme se v začarovaném kruhu, na jehož konci je jeviště oseto mrtvolami. A navíc je Webster opravdu mimořádný básník, básník krutosti, násilí a smrti. Rozklad lidské povahy a lidská náchylnost ke zlu je v jeho hrách zachycena s mimořádnou působivostí.

Vévodkyně z Amalfi je jeho nejsilnějším textem. Drama začíná v momentě, kdy se mladá vdova, vévodkyně z Amalfi, rozhodne provdat za svého dvořana. Tato zpráva rozběsní její bratry, kteří se rozhodnou ji zavraždit, sami však hynou podle (v stuartovském dramatu běžné) zásady „kdo s čím zachází, s tím taky schází“. Kromě vévodkyně a Antonia, kteří představují čistotu v zkaženém světě, je nejvýraznější postavou hry vrah Bosola, jakýsi „filosof zla“, v němž se mísí rezonér, břitce tepující zlořády světa s lumpem, jež se na špatnosti vydatně podílí. Websterovo zaujetí nemorálností, bezcitností a neřestností italských dvorů zde odkazuje na politickou i kulturní degeneraci stuartovské Anglie.

Drama stuartovské epochy se v podstatě uzavírá dílem Johna Forda (1586 –asi 1639).