Greenhorn ze samé čistotnosti vláčí s sebou po prérii mycí houbu, velkou jako dvě hlavy a dobrých pět kilo mýdla…. Greenhorn rozdělává na Divokém západě tak velký táborový oheň, že šlehá až do korun stromů, a potom se diví, jak ho mohli Indiáni objevit a oddělat. Zkrátka a dobře, greenhorn je prostě greenhorn – a takový zelenáč jsem tenkrát byl i já.


Syn lovce medvědů /Olympia 1987, str. 54/

Jeli pořád na jih, podél úpatí horského pásma vlevo od prohlubně někdejšího jezera.
„Ví už můj rudý bratr, jak osvobodíme ta dva zajaté lovce?“ zeptal se Old Shatterhand.
„ Vinnetou o tom nemusí přemýšlet,“ odpověděl náčelník Apačů. „Vrátí se k Šošonům a zajatce jim vezme. Hadí Indiáni už mnohokrát prokázali, že nemají v hlavě mozek.“
„To je pravda,“ přikývl Old Shatterhand. Hned pochopil, co má Vinnetou na mysli. „Ani jeden z nich nepomyslel na to, že tu bílí lovci nejsou sami. Jinak by jistě vyslali zvědy. Máme tedy co dělat s lidmi, jejichž chytrosti se nemusíme obávat. Kdyby s nimi jel jejich náčelník Oihtka-petay, určitě by tu nechal několik zvědů.“
„Ani tak by nic nenašli, neboť Vinnetou a Old Shatterhand by přilákali jejich zraky k sobě a svedli by je z cesty.“
Dojeli k místu, kde úžlabina začínala stoupat na západ. Byla už tma, takže už nešlo určit stopy. Zabočili doprava a po chvíli rychlé jízdy po měkkém a schůdném terénu se jim zdálo, že doleva odbočuje další úzká úžlabina. Nechtěli se přátelé, s nimiž jeli, utábořit tady? Zastavili a po chvíli Vinnetoův kůň zahrabal kopytem a slabě zafrkal,což bylo znamením, že větří něco neobvyklého.


Pouští /Olympia 1992, str. 217/

Přivítali nás děti, několik psů a starý, důstojný Arab, který byl otcem jednoho z mých průvodců.
„Dovol, abych tě zavedl k šejkovi,“ pravil mi jeho syn.
Na cestě se k nám připojilo několik mužů, zůstávali však skromně za námi a neobtěžovali mě žádnými otázkami. Jejich pohledy se obdivně upíraly na mého koně. Nešli jsme daleko. Zastavili jsme před prostornou chýší, která byla postavena z vrbových kmenů, pokryta bambusem a uvnitř vyložena rohožemi. Když jsme vstoupili, zvedl se z koberce, na němž seděl, silný, statný muž. Brousil si právě nůž o kámen.
„As-salám alajkum!“ pozdravil jsem.
„ Walajkum as-salám!“ odpověděl a ostře si mě prohlédl.
„Dovol, šejku, abych k tobě uvedl tohoto muže,“ prosil můj průvodce. „Je to vznešený bojovník a neodvažuji se mu nabídnout svůj stan.“
„Když mi ho přivádíš ty, je mi vítán,“ zněla odpověď. „Posaď se, cizinče! Jsi unaven a hladov, odpočiň si a pojez! Nejdřív si však prohlédnu tvého koně!“
Ano, tak se chová pravý Arab: nejdříve kůň, potom všechno ostatní. Když se šejk vrátil, hned jsem na něm viděl, že v něm vraník vzbudil úctu ke mně.


Já, náčelník Apačů /Olympia 1992, str. 7-8/

Jsem syn tkalců chudých jako kostelní myš. Považovali mě za nadaného. Přáli si, abych studoval. Ale na gymnázium a univerzitu neměli dost prostředků. A tak moji rodiče a sourozenci dlouhá léta hladověli a strádali, abych mohl chodit do semináře a stát se učitelem. Stal jsem se jím, ale byl jsem i potom tak chudý, že jsem neměl ani ty nejlacinější kapesní hodinky, podle nichž bych vedl vyučování.
Učil jsem na tovární škole a bydlel jsem v jednom pokoji a jedné ložnici s účetním. Ten měl předtím obě místnosti pro sebe a zlobil se na mě, že už nerozhoduje sám o svém bytě a o svých návštěvách. Byl velmi zámožný. Měl dvoje hodinky. Jedny nové, dobré, a jedny staré, velmi laciné, které už nepotřeboval. Visely nepoužité na stěně. Poprosil jsem ho, aby mi ty staré na vyučování půjčoval, dokud si nebudu moci koupit hodinky sám. Učinil to. Každý den jsem si je před odchodem do školy strčil do kapsičky. Dal jsem si je tam jednou taky, když jsem jel o vánocích k rodičům a sourozencům….
Sotva jsem k nim přišel, zatkl mě četník, kterého za mnou vyslali, a protože jsem se v bezmocném zděšení zachoval jako skutečný zloděj, byl jsem pro krádež potrestán šesti týdny vězení.
Toto zděšení mě už neopustilo. Nezbavil jsem se ho, pevně se do mě zahryzlo a zevnitř mě užíralo. Myšlenka na ostudu, která mě potkala, a na soužení mých ubohých rodičů a sourozenců, se do mě zavrtávala tak hluboko a tak zhoubně, že jsem těžce a nebezpečně onemocněl. Podlehl jsem náhlé duševní depresi, v jejíchž hlubinách se rodily šílené úvahy.