Ve skutečnosti to však vyl pouze první konzul, sám Napoleon Bonaparte, zvláště poté, co upevnil francouzské pozice v Itálii vítězstvím u Marenga v roce 1800.

Další francouzské úspěchy přiměli Rakušany uznat francouzské obsazené levého břehu Rýna a satelitních republik v Nizozemsku, Švýcarsku a Itálii.

Napoleon se stal diktátorem Francie a výrazně přeměnil důležité státní instituce. Mnohé z jeho změn přetrvaly do dvacátého století. Vytvořil například centrální vládu, účinnou státní správu, založil Národní banku za


účelem zastavení inflace. Zavedl reformu daňového systému, v občanském zákoníku kodifikoval občanská práva a zavedl nový systém vzdělávání. Všechno to bylo velice imponující, ale více tady hrála roli autorita než svoboda, což znamenalo ústup od zásad revoluce. Například ženy byly opět nevolnicemi svých manželů a otců.

Dalším návratem k tradičním hodnotám byl tak zvaný konkordát (dohoda) z roku 1801 mezi Francií a katolickou církví, který tak zakončil dlouhodobý spor. Francie byla prohlášena za katolickou zemi a Napoleon si také zajistil, aby církev byla existenčně závislá na státu a tudíž pod jeho kontrolou. Tato opatření způsobila, že měl Napoleon mnoho odpůrců, kteří ho kritizovali za to, že zradil revoluci. Pravda je taková, že upevnil některé revoluční výdobytky například právo na majetek, rovnost před zákonem, všem stejné příležitosti, ale současně přestal spojovat revoluci se zásadou svobody.

V roce 1802 Napoleonova obliba ještě vzrostla, protože uzavřel amineský mír s Británií. Nicméně ani jedna z podepsaných stran nedůvěřovala té druhé a v následujících letech opět vypuklo nepřátelství. Mezitím se v roce 1804 korunoval sám na císaře Francie a vytvořil novou dědičnou aristokracii, kterou vybíral zejména mezi svými maršály a ministry. Nový plebiscit, který byl naprosto úspěšný, udržel iluze, že ve Francii je stále ještě jakási všeobecná svoboda na rozdíl od zbytku Evropy, kde Napoleon brzy dosadil členy své rodiny na trůny uvolněné vyhnanými dynastiemi nebo na trůny nově vytvořených států.

V jednom ze svých nejskvělejších tažení přetaktizoval rakouského generála Macka u Ulmu a donutil ho ke kapitulaci. Potom si Napoleon připsal slavnou drtivou porážku spojené rakousko-ruské armády u Slavkova. Rusové se rychle stáhli, zatímco Rakušané uzavřeli mír. Jedinou událostí, která snížila Napoleonův triumf, bylo Nelsonovo vítězství nad francouzskými a švédskými flotilami u Trafalgaru. Tímto vítězstvím získala Británie nadvládu nad mořem. Což Francii na nejbližší období znemožnilo přejít La Manche a na Británii zaútočit. Napoleonova hvězda neustále stoupala. Když Prusku konečně, i když poněkud pozdě, pozvedlo zbraně, jeho vojáci, kdysi tak slavní, byli postupně poraženi v bitvě u Jeny a Aurestadtu v roce 1806. Mírové podmínky byly kruté.