Milan Markovič Sám doma

Milan Markovič: Sám doma

Jako vzorný pionýr či rozený učitel Milan Markovič zásadně vstupuje na scénu pod heslem Vždy připraven! O svých hostech, v lepším případě sparringpartnerech, kteří se ovšem jaktěživo nestihnou stát silnými oponenty, ví první poslední; kam se hrabou tajné služby! Na rozdíl od ambiciózních rozvědčíků však Markovič nikdy nevyplýtvá zpravodajské zásobníky až do dna - ostřeluje zpravidla jen příslovečnou špičku ledovce, nechávaje devět desetin protivníkových slabostí gentlemansky pod hladinou. Nevelí mu tak generální štáb ani vlastní záludnost: pouze přesné vědomí míry vkusu a lidský takt. Slovák Milan Markovič přichází, jako by měl vzápětí skládat státnice z jazyka mateřského; zabrousí-li do postfederální češtiny, pořád by mohl se ctí projít aspoň u maturity. Slovo je vůbec Markovičovou nejsilnější, ne-li jedinou zbraní: jeho šermířská bravura nepotřebuje pitvoření, šišlání, zajíkání ani lidové vulgarismy, aby sál vybuchoval radostí. Úsměv, ještě tak očistný smích, to jsou terče pro satirikův cílený dostřel; hurónský řehot, hýkání a plácání do stehen se na těchto pódiích nepěstují. Markovičovy čistě jazykové hříčky a hrátky bývají dokonce třaskavější než leckterá z jeho mrazivých politických kacířství. I kdyby na šikmou plochu zavítal sám Larry King a v duchu obhajoby své hvězdné pověsti uchvátil Markovičovu talk show do vlastní režie, sotva by obstál proti tajné ničivé zbrani neuvěřitelného doletu, střele typu MM země-země, jež má jméno sebeironie. Kingové tohoto světa totiž hravě uhnětou z původně rozsochatého důstojného muže náhle trapnou, v koutku ringu se krčící a o milost žadonící postavičku, aniž sami doznají třeba jen skvrnky na bělostných manžetách; jaká to vítězná krvelačná nuda.. Naproti tomu Markovič nádherně klame tělem, když zmatený protivník, vyřknuv naprostou nehoráznost, čeká už jen ránu z milosti, a hostitel nečekaně fór otočí a kavalírsky vztáhne na svou vlastní ubohou osobu. O to víc se pak Markovičovi tleská, neboť hvězda shazující sama sebe, to nám, divácky nevědomým, chutná dvojnásob. Milan Markovič však nejenže nemá konkurenci - on pohříchu nemá právě ani partnera. Doma je tam i tady, jako by stále na útěku či na turné, jen co přelouská místní noviny, možná jen hlavní titulky.

Lasica spoléhá na Satinského, Voskovec měl Wericha (a naopak); Markovič se stále méně může opírat o stále obecnější, a tudíž „agitačnější" texty Štraserových písní, a jeho pořad jiskří nad spolehlivou úroveň průvodcovu logicky jen natolik, do jaké míry jsou podobných záření schopni Markovičovi hosté. Někdy to vyhlíží, že přebráno a vyčerpáno jest; a bylo by tristní, kdyby měl osamělý profesionál se svými chytrými improvizacemi troskotat na nedostatku rovnocenných osobností. .