Římský stoický filosof, básník, prozaik a politik. Působil v Římě jako advokát, brzy si získal pověst předního řečníka a stal se senátorem. V roce 41 byl poslán do vyhnanství na Korsiku. O sedm let později se vrátil, stal se vychovatelem pozdějšího císaře Claudia Caesara Nerona (37-68) a pět let za něj řídil státní záležitosti. Povahově labilního Nerona se snažil vhodně usměrnit, ale jeho vliv postupně slábl. V roce 65 byl (patrně neprávem) obviněn z účasti na spiknutí a paradoxně právě Neronem přinucen k sebevraždě. Jeho rozsáhlá literární činnost zasahovala zejména do oblasti filosofie, přírodovědy a básnictví. Ve filosofii nebyl původním myslitelem. V duchu římského stoicismu věnoval pozornost především otázkám praktické etiky, hájil myšlenku rovnosti lidí a kladl důraz na plnění povinností, které má člověk k sobě samému i k ostatním. Nejpůsobivější je jeho výklad v těch místech, kde se opírá o vlastní životní zkušenosti. Jako jediný ze stoiků si uchoval zájem o přírodní filosofii a přírodovědu. Z básnické tvorby jsou nejvýznamnější tragédie, složené na tradiční řecké náměty a určené k přednášení a k četbě, nikoli k předvádění na jevišti, psychologie postav je v nich potlačena. Tragédie jsou pojaty jako dramatický střet jednoduchých protipólů stoické morálky, dobra a zla, ctnosti a neřesti. Seneca byl ceněn zejména jako velký moralista a jeho myšlenky byly v oblasti etiky hojně využívány. Mimořádně velký význam pro další vývoj latinské literatury měl jako prozaik po stránce formální, přispěl k rozvoji latinské filosofické terminologie.