Ukazuje na to dvojí zlomenina přední části čelisti, zlomení jejích kloubních výběžků a následné zhmoždění krčních obratlů. teprve po vyhojení poškozené míchy se Karlovy vrátila pohyblivost. Zůstala mu však trvalá deformace páteře- přihrbená postava s hlavou předkloněnou dopředu a s úklonem k levé straně, jak dokládají soudobé spisy a vyobrazení. Úraz poznamenal i Karlovu podobu: přední čelist se mu vysunula vzhůru a zkrátila se, zkrátili se i její zubní oblouky, z čehož u něj vznikl hluboký skus. Jak k tomuto zranění, které mohlo mít smrtelné následky, přišel, ani za jakých okolností, nevíme. Pravděpodobně lze do doby Karlovy choroby klást i dokončené základní osnovy velkého zákonodárného díla, jímž měla být dovršena králova zakladatelská činnost z roku 1348. Zákoník tradičně nazývaný MAIESTANS CAROLINA (místo správnějšího Codex Carolinu) sestával z úvodu o 9 článcích a ze 127 rubrik (záhlaví), vztahujících se na ústavněprávní, trestní, procesní a soukromé právo. Zákoník se vztahoval jen na Čechy (částečně i na Horní Lužici) a téměř výlučně na stavy podřízené zemskému soudu, především na šlechtu. Jen okrajově se dotýkal těch, kdo podléhali soudnictví krále a jeho úředníků (vazalové, měšťané, kláštery, židé) a lidí stojících pod pravomocí vrchnosti (poddaných). Nejpodrobnější byla ustanovení ústavněprávní. Dalším významným nařízením bylo vyhlášení nezcizitelnosti 28 měst, 13 hradů a 3 říšských zástav, ležících vesměs v Čechách. U dalších 13 měst a 14 hradů se připouštěla možnost dočasného zastavení. Králi a královně se ukládala povinnost dát se do šesti měsíců od nastoupení trůnu korunovat pražským arcibiskupem. Karlův zákoník samozřejmě nesnese srovnání s kodexy římského práva (ty se v něm promítají jen nepatrně), ale ani s německými právními knihami 14. století. V českém prostředí však představoval velký pokrok.

Karlova choroba neznamenala naprosté přerušení jakékoli politické činnosti. Ještě na sklonku roku 1350 byli vysláni do Avignonu, Arnošt z Pardubic a opavský vévoda Mikuláš II., aby zde projednali podrobnosti italského tažení. Karel IV. se od jara 1351 snažil o zabezpečení přístupových cest do Itálie. 1. května 1351 smluvil na schůzce s Albrechtem II. Rakouským v Českých Budějovicích dvanáctiletý mír a v květnu Jan Jindřich uzavřel s vévodou zvláštní smlouvu o vzájemné pomoci v případě vnitřního odboje. Z této nálady vzešel druhý list Petrarcův psaný v Avignonu nebo na básníkově sídle ve Vaucluse v létě 1351. Petrarca, který ještě nedostal do rukou Karlovu odpověď na svůj první dopis, psal, že pochopil různé překážky, které se postavily v cestu.