Věci byly ovšem složitější než si básník představoval. Druhý Petrarcův list zastihl panovníka někdy na podzim 1351. Poté co si zajistil dobré vztahy s Habsburky, snažil si udržet dobré vztahy i přízeň u Wittelbachů. Někdy na podzim 1351 vyslali konečně Florenťané do Prahy poselstvo. Po dohodě s papežem vyslovovali souhlas s tažením, jestliže Karel udeří vojenskou pomocí na Viscontie. Papež měl přispět 1000 jezdci. Italská jízda v podobě takovéhoto válečného podniku nebyla ovšem tím, co si Karel přál. Stejně se taková akce nemohla uskutečnit dříve než roku 1352. Diplomatické přípravy Karlova tažení, jejichž klíčovou otázkou byl vztah k Florencii, poznamenala řada problémů. Teprve 14. dubna 1352 byly smlouvy podepsány a 30. dubna ratifikovány představiteli florentské republiky. 27. dubna 1352 byl Goivanni Visconti na veřejné konzistoři slavnostně zproštěn klatby a byl vyhlášen jeho smír papežem ! To velmi zkřížilo Karlovy plány. Především bylo nutné zvážit zda tažení za zdánlivé neutrality papeže nenarazí při prvních potížích na jeho nepřátelství. Karlova koncepce byla jasná, nepodnikat v Itálii nic bez papeže. Myšlenka na italskou jízdu tedy odložil. Florentské poselstvo dorazilo do Prahy už za zcela jiné situace. Byly sice ratifikovány úmluvy, ale skutečné podmínky válečné pomoci mělo stanovit až další jednání v Udine, čímž byl získán odklad. Když padla římská jízda, nemělo pro Karla žádný význam držet v zajetí Colu di Rienzo. Nucený oddech v usilování o císařskou korunu poznamenal druhou polovinu roku 1352. Panovník se v pozdním létě rozhodl odjet z Prahy k delšímu pobytu do Pirny (tehdy součásti českého království) a potom do Vratislavy a věnoval se dalšímu zpevňování některých článků vlády. Roku 1352 se Karel pokoušel dosáhnout zřízení dalšího biskupství v severních Čechách a Budyšíně, ale sešlo z toho z neznámých důvodů, patrně finančních. Roku 1352 uložil Karel duchovenstvu mimořádnou daň k hmotnému zabezpečení pražské university. Práce na Svatovítské katedrále nepřerušila ani smrt stavitele Matyáše z Arrasu (1352), protože huť mohla jistou dobu pracovat sama podle daných plánů na výstavbě chóru.

Italské záležitosti nepřinášely nové změny. 6. prosince 1352 zemřel Kliment VI., jehož italská politika se v poslední době stala vážnou překážkou Karlova postupu. 18. prosince zvolilo kardinálské kolegium na papežský stolec Etiena Auberta, kardinála - biskupa ostijského, který přijal jméno Inocenc VI. (1352-1362). Na rozdíl od svého předchůdce byl prostého původu z Limousinska a přál reformním snahám.