února 1354 v Cáchách korunovací Anny Svídnické na římskou královnu. Karel sám se obřadu nezúčastnil, v Metách a Lucemburku jej zdržela úprava poměrů rodového hrabství. Na říšském sněmu v Metách Karel se souhlasem kurfiřtů povýšil Lucembursko na vévodství, udělil je bratrovi v léno a schválil také dědické brabantské úmluvy. Celé jaro 1354 se zdržoval v Alsasku a bedlivě přitom sledoval stav věcí v Itálii. Protože se zdálo, že by Ludvík Braniborský mohl napadnout Karlovy državy ve Falci, přesunul se Karel v červnu 1354 z Porýní do Salzbachu. Zde se na dva měsíce utábořil, odtud zajížděl do Prahy i Řezna. Zájezd do Prahy si vynutila domácí válka mezi Vilémem z Landštejna na jedné straně a Rožmberky a pány z Hradce na straně druhé. Jakmile spor urovnal, začal sbírat vojsko na obranu Horní Falce a na pomoc Habsburkům proti Curychu. 13. srpna 1354 zcela nečekaně změnil cíl své cesty, rozhodl se pro tažení do Itálie. Stáhl se se svým vojskem k Norimberku, místu srazu pro posily přicházející z Čech. Římská jízda byla zahájena 28. září 1354. 14. října1354 byl Karel v Udince uvítán bratrem patriarchou. Zde se dozvěděl zprávu, kterou mohl považovat za příznivý zásah božské prozřetelnosti, 5. října zemřel v Miláně arcibiskup Giovanni Visconti a moc rodu přešla na jeho tři synovce. Rozdělení otcovského panství na tři díly znamenalo dočasné oslabení rodu. Situace se rázem změnila, Karel nepřicházel už jako válečník, nýbrž jako ten, kdo v severní Itálii zabezpečí mír. V této nové roli začal okamžitě vystupovat, jakmile přes své državy Beluno a Feltre vkročil do Pádské nížiny a zamířil do Montovy. Zde se jako host Gonzagů zdržel téměř dva měsíce (listopad, prosinec 1354). Nijak nepospíchal, do Avignonu vyslal mindenského biskupa Dětřicha z Portic, člena své kanceláře a svého příštího významného diplomata a finančníka. Měl papeži vysvětlit, že se jeho panovník ocitl náhle v Itálii, vyjednat vyslání kardinálů ke korunovaci do Říma. Falckrabě Ruprecht I., jež byl po dobu Karlovy nepřítomnosti generálním vikářem v německé části říše, měl za úkol zajistit důstojný doprovod. Arnošt z Pardubic, měl pro královninu cestu do Itálie vypravit z Čech početnou družinu. Zatímco čekal na zprávy, mistrovsky vyřešil vztah k Viscontiům. Obrátil se na ně ne už jako protivník, ale prostředník, rychle sjednal příměří mezi ligou a nimi a 4. ledna 1355 vtáhl dokonce do Milána. Dílo velké odvahy a dokonalého ovládání situace bylo korunováno úspěchem. 6. ledna 1355 byla v metropolitním chrámu sv. Ambrože uložena na jeho skráně "železná" koruna lombardská.