Sandro Botticelli
Itálie
Renesance

1445 (Florencie-FRA) - 1510 (tamtéž)
Italský malíř. Vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi. Přídomek získal po svém učiteli, zlatnickém mistru Botticellim. Žák Fra Filtppa Lippiho, ovlivněn A. Verocchiem a A. del Pollajuolem. Žil stále ve Florencii, jen 1481-82 v Římě. Patřil ke skupině umělců kolem medicejského dvora. Později na něho působil náboženský reformátor Savonarola.

Botticelli patří k nejpopulárnějším renesančním umělcům v 15. století; v 19. století si jeho dílo oblíbili zvláště angličtí pre-raffaelisté. Jako žák Fra Lippiho usiloval o zvroucnění výrazu; naturalismus quattrocenta, z něhož vyšel, překonával trojím způsobem: zdůrazněním kresby, idealizací postav a obohacením obsahu. Botticelli byl znamenitý kreslíř; jedinečně dovedl podat chvatný pohyb figury. Vlasově ostrá čára, připomínající dřevoryt, nejen přesně vymezuje tvar, ale i kompozičně spojuje obraz, který působí jako ornamentální plošná dekorace, skládající se z navzájem proplétajících se linií. Nadvládě linie podřídil Botticelli kompozici, tvar i barvu; chladné, zdušené tóny připodobňují obraz ke goblénu. V době, jejímž ideálem byla hubená postava s dlouhým krkem a plochým poprsím, vytvořil nový, idealizovaný typ ženy s úzkým obličejem, vysedlou bradou a smutnýma, daleko od sebe položenýma očima. Vytýkalo se mu proto, že vyhledává souchotinářské modely. Jeho postavy v nepřirozených postojích se vznášejí, roucha se podobají závojům a vlají.

Botticelli klade znovu důraz na obsah; v duchu dvorského humanismu si vybírá mytologické náměty a složité alegorie. Rané období, v němž převládají obrazy Madon, vyvrcholuje Klaněním tří králů (kolem 1475), určeným původně pro kostel S. Mana Novella ve Florencii; zachytil zde podobizny členů medicejské rodiny: před Ježíškem klečí Cosimo v popředí Piero a Lorenzo, za nimi stojí Giuliano, jenž byl 1478 ve florentském dómu zavražděn při povstání Pazziů vpravo se namaloval sám malíř ve žlutém plášti. Nejznámějším náboženským obrazem je Madonna del Magniflcat; zálibu pro formát tonda přejal Botticelli od Fra Lippiho a rozvinul v něm složitou hru vzájemných vztahů pomocí pohledů, spojujících jednotlivé postavy. Figurální kompozice působí spíše dojmem plošné dekorace než jako zobrazení plastických tvarů v prostoru.

Slávu a uznání získaly Botticellimu především dva obrazy, Jaro (Primavera) a Zrození Venuše. Oba maloval pro vilu Reale Lorenza Medici v Castellu. Námět pro Jaro si vybral z antické literatury; jeho poradcem byl básník medicejského dvora, A. Poliziano. Uprostřed obrazu stojí Venuše jako zosobněná matka přírody, nad ní vypouští Amor šíp, Merkur zahání mlhu, Grazie tančí, Flóra kráčí ověnčena v překrásném květovaném šatě, Zefyr přináší Primaveru; výjev se odehrává v pomerančovém háji. Podnětem k obrazu Zrození Venuše byla pravděpodobně báseň A. Poliziana, oslavující Simonettu Vespucci, předčasně zesnuvší idol Florencie, jako Afroditu Anadyomene. Bohové mírných větrů (Zefyr a Chloris) ženou zlatovlasou Venuši, plující v lastuře, ke břehu, kde Hera skryje její nahotu rudým vyšívaným pláštěm; ostré, preciózní linie vytvářejí arabesku, celek působí jako goblén. Botticelliho ~obraz Nařčení je rekonstrukcí slavného Apelloya obrazu podle Lukianova textu, který byl tehdy nalezen a vzbudil velkou pozornost humanistů. V Botticelliho pozdních dílech byly pod vlivem Savonarolovým půvab a líbeznost vystřídány asketickou vážností a vzrušenou expresí. Ilustrace k Dantově Božské komedii jsou kresleny výraznou obrysovou linií bez modelujícího šrafování. Botticelli se pokusil vytvořit na naturalistickém základě nový idealizující sloh, aniž dokázal rozejít se s naturalismem; proto byl tak oblíbený v secesi.

Vyňato z Encyklopedie světového malířstvi