Fridrich si uvědomil, že proti italských městům podporovaným papežskou kurií neuspěje. Jím prosazovaní vzdoropapežové nenalezli nikdy patřičné uznání. Proto uzavřel
1.8. 1177 příměří s lombardskými městy a uznal legitimitu papeže Alexandra III.
Z neúspěchů v Itálii vinil Fridrich Jindřicha Lva, který za vojenskou pomoc žádal další hmotné statky.
Na císařův příkaz dal říšský sněm roku 1179 mocného vévodu do klatby a poté následovaly konfiskace welfského majetku, který panovník rozdělil mezi své přívržence. Hlava Welfů našla útočiště v Anglii, jejíž vládci, podobně jako francouzští králové, s nelibostí sledovali rozmach Fridrichovi moci.
Bezmála sedmdesátiletý císař se v květnu roku 1189 vydal z Řezna na křížovou výpravu, která měla vyrvat Jeruzalém z rukou sultána Saladina. Když se hodlal v Malé Asii v slunný červnový den koupat, nalezl smrt v řece, na jejíž víry jeho síly nestačily. Starcovy tělesné pozůstatky zůstaly na mnoha místech, hlavní část skeletu se vak cestou do Jeruzaléma ztratila.
Muž, který byl pokračovatelem universalistických koncepcí Oty I. a Oty III., se svými skutky zasloužil o rozšíření vlivu západního císařství a učinil z něho reálnou politickou sílu.Ve Fridrichových stopách pak kráčeli i jeho potomci.Velký císař nepatřil ke vzdělaným lidem. Byl to energický válečník, udržující se do vysokého věku v dobré fyzické kondici.Jeho tvář lemovali tmavé, do rezava přecházející vlasy a vousy, které mu v Itálii vynesly přízvisko Barbarossa ( Rudovous), doložené však až v 13. století. Pro středověk měla tato barva mimořádný význam, neboť zlatý třpyt vlasů spojovalo dobové mínění a ideálním panovníkem.Pověst, že Fridrich nezemřel, nýbrž v čele svých vojsk čeká uvnitř vrchu Kyffhäuser v Durynsku či hory Untersberg u Salcburku na den, kdy zachrání Říši, však pochází až z pozdější doby a původně se vztahovala k osobě jeho vnuka Fridricha II.