Fridrich I. Barbarossa, největší a nejslavnější císař vrcholného středověku, byl synem Štaufa Fridricha Švábského a Judity z rodu Welfů. Králem byl zvolen 4. 3. 1152 ve Frankfurtu nad Mohanem a korunován o pět let později v Cáchách. Tam, nad hrobem Karla Velikého, slíbil, že zajistí klid a mír v zemi, že obnoví velikost císařství a Římské říši vrátí bývalou slávu. Pro své plány, které myslel naprosto vážně, však potřeboval podporu šlechty, přísun peněz i zboží z vyspělých severoitalských měst a spolupráci Svatého otce v Římě. Jemu také určil slova. že pozemský svět je řízen dvěmi veličinami – autoritou papeže a královskou správou. Důvěru říšských knížat získal rychle.Vlivnému Jindřichu Lvovi z rodu Welfů postoupil vévodství saské a bavorské, zmenšené však o východní část, z níž vytvořil rakouské vévodství. To obdařil řadou privilegií ( kupř. nástupnictvím po přeslici, což sehrálo roli ještě v 18. století při formulaci pragmatické sankce a nástupu Marie Terezie) a svěřil rodu Babenberků.
Na podzim 1154 překročil s 1800 jezdci Alpy a stanul na italské půdě. Některá města (např.Pavia, Cremona a Lodi) mu složila hold, ale Milánští se svými spojenci se před Fridricha nedostavili. Král sč zatím absencí Milána nezabýval a směřoval rychle do Říma, kde mu papež Hadrián IV. dne 18. 6. 1155 vsadil na hlavu císařskou korunu. Do Itálie se vrátil až o tři roky později. Mezitím se stačil oženit s třináctiletou Beatrix, dcerou a jedinou dědičkou Rudolfa Hornoburgundského. Bezdětný svazek s první chotí Adélou z Vohburgu skončil rozvodem.
Na druhé italské tažení se Fridrich vydal v roce 1158 s početným vojskem, posíleným udatnými bojovníky českého panovníka Vladislava II. Za poskytnutou pomoc udělil Vladislavovi královský titul (zřejmě bez dědičné platnosti) a po kapitulaci Milána, k níž čeští bojovníci vydatně přispěli, jej korunoval. Fridrichova italská politika však vyvolala odpor severoitalských měst, nucených snášet vysoká cla, daně i dozor královských místodržitelů. Do čela vzpoury se postavil Milán, ale císař ho po dlouhém dobývání krutě ztrestal. Veškeré obyvatelstvo se muselo odstěhovat na venkov a pouze ruiny měli náhodným poutníkům oznamovat, že se tu kdysi rozkládalo pyšné město. Represe však Italy zastrašili jen na čas. V rose 1167 zahájila celá Itálie povstání proti císaři a roku 1176 utrpělo Fridrichovo rytířské vojsko u Leganana porážku od opěšalých Italů. Tento úder změnil císařovu politiku.