Napoleon I.

Bonaparte, 15. 8. 1769 až 5. 5. 1821, pův. jm. Napoleone Buonaparte, 1804–14 a v březnu-červnu 1815 fr. císař. Pocházel z korsické šlechtické rodiny Bonaparte, 1785 nastoupil službu ve fr. armádě. Za fr. burž. rev. konce 18.st. stoupenec rep., neúspěšně se snažil prosadit na Korsice proti separatistickému hnutí Paoliho.

V prosinci 1793 se zasloužil o dobytí Toulonu a byl jmenován brigádním gen. Sblížil se s představiteli Direktoria, v březnu 1796 na Carnotův návrh jmenován velitelem it. armády. Na jaře 1796 porazil Rakušany u Lodi a dobyl Milán, vítězstvím u Rivoli 14. 1. 1797 donutil Rakousko k uzavření míru a získal zároveň pověst neporazitelného vojevůdce. 1798–99 vedl tažení do Egypta. Neúspěchy direktoria (porážky v Itálii a Německu) mu umožnily uskutečnit státní převrat 9.–10. 11. 1799 (18.–19. brumaire). Podle nové ústavy 13. 12. 1799 jmenován prvním konzulem, 4. 8. 1802 doživotním konzulem. Zprvu upevňoval rep. diktaturu, 1800–01 obnovil systém „sesterských rep.“ v Itálii, reorganizoval státní správu, vybudoval „Velkou armádu“ (Grande Armée). Osobní diktatura přerostla 1804 ve vyhlášení císařství. Díky vítězným válkám (viz napoleonské války) značně rozšířil území císařství a získal Francii převahu nad státy záp. a stř. Evropy. Porážkou ve válce s Ruskem 1812 začal rozpad císařství N. I. Vstup vojsk protifr. koalice do Paříže 1814 donutil N. I. vzdát se trůnu.

Byl poslán na ostrov Elbu. Znovu se zmocnil fr. trůnu 1815 („sto dní“). Po porážce u Waterloo se 22. 6. 1815 vzdal trůnu podruhé. Poslední roky života strávil jako zajatec Britů na ostrově svaté Heleny.