Bezvýhradná oběť,jež přináší Březina svému umění,vede jej k tomu,že vidí sebe jako kněze obětníka a své dílo jako podobenství mešní oběti.Výmluvně to vyslovil v básni Umění,jež tvoří závěr Tajemných dálek:


"Svou duši v žhavý sloup vysálám do nebes
a v rakev síly své jak v čin se složím ke snu,
až křeči Tajemství jak poražený kněz
u oltářů Tvých klesnu."



Je to nepochybně oltář umění,jemuž obětuje veškerý svůj život,všechnu svou sílu.Smyslem této oběti je vydat se co nejuplněji v pokud možno nejdokonalejším tvaru básně.A tohoto cíle Otokar Březina v novoříšské samotě dosáhl.To byla mezní situace jeho života.Vědomí dosaženého cíle je mu pramenem nové,dosud nepoznané nesmírné radosti,zdrojem nového života,do něhož vyustila jeho životní askeze.Ale zároven s touto radostí cítí novou,vyšší odpovědnost před životem,před kosmickou Vůlí,jež tento život vyvolala a jež má své záměry,jimiž chce sloužit a před nimiž se pokorně sklání.Pocit této odpovědnosti mu vnuká lásku a respekt ke každému projevu života a přivádí jej ke koncepci poesie sociálních nadějí v Rukou. V tom je jádro velkého básnického a uměleckého činu Březinova.Podal nejčistší svědectví o tom,že básnický a umělecký čin je nejplnějším životem.To se událo v Nové říši a jistě není náhodné,že se tak stalo v sousedství tamního premonstratského kláštera,jehož bohatou knihovnu,v níž žila tradice asketického života,otevřel mladému básníku vzdělaný mnich Norbert Drápal.Březinova zkušenost prožívané umělecké askeze byla souběžná se zkušenostmi náboženských mystiku,jejichž díla nacházel v klášterní knihovně.Své usilí vidí v souladu s jejich usilím a svůj ideál v typu básníka - světce,který miluje život.Pravděpodobně i tamní pracující lid nepřímo podporoval jeho dílo svým poctivým životem,jak o tom svědčí báseň Apotheosa klasu. Jisté pochopení a živou sympatii mu projevovali členové rodiny revírníka Josefa Otce a Dr.Křivého;jeho smrt inspirovala Březinu k básni Tisíce srdcí pělo v srdci Tvém

Po třináctiletém pobytu v Nové říši přichází Březina v roce 1901 jako učitel měštanské školy do Jaroměřic nad Rokytnou,tehdy selsky venkovského města v urodné rovině.Impozantní barokní stavba rozsáhlého zámku s krásným parkem a bohatou minulostí s krásným, výstavným,k němu přiléhajícím kostelem jakoby vpadly doprostřed města z jiného světa.A sem přichází Ot.Břazina již jako autor pěti básnických sbírek,jehož jméno má už silný zvuk v literárním světě,i když ještě nedolehl k členům tehdejší jaroměřické školní rady.Zde vydává Hudbu pramenů, knihu esejů,jež vznikaly souběžně s jeho básnickými sbírkami a vyšly už dříve v časopisech.V Jaroměřicích vytvořil několik dalších významných básnických skladeb,jež měly tvořit jeho šestou sbírku Země; zůstala však v torsu.Zrcadlí se v nich drama básníka, který chce na jedné straně dále tvořit a na druhé straně se smiřuje s odmlčením. Vane z nich zvláštní kouzlo podzimní únavy.Představíme-li si nesmírné tvůrčí vypětí pěti sbírek rychle za sebou následujících, pochopíme, že odmlčení bylo zcela přirozené.V jazykovém útvaru,k němuž dospěl, vydal ze sebe vše, co bylo možné. Až do posledních dní svého života pracoval na druhé knize svých próz Skryté dějiny. Jistě neměla daleko ke své definitivní formulaci,avšak úzkostlivě autokriticky básník nikdy nesvolil k jejímu vydání.Vyšla posmrtně teprve v roce 1967. Závěr knihy měl tvořit esej Mír, v něm shrnul své poznání života a své poselství lidstvu, poselství, jehož naléhavost dnes cítíme ve zvýšené míře.