Otokar Březina životopis

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý se narodil 13.září 1868 v Počátkách.Otec byl obuvníkem. Domácnost Březinových rodičů jistě neoplý - vala blahobytem,ale nebylo v ní ani nouze.Pilná práce jeho rodičů mu mohla zabezpečit poklidné dětství, že se mohl oddávat svým zálibám, zejmén a četbě. "Byl jsem předestinován uměním", píše Ot. Březina vjednom dopise Anně Pamrové.Jeho neobyčejná inteligence se projevovala jižna počátecké měšťance.Při různých školních akcích recitoval vlastní básnjež byly tak vyspělé,že učitele ani nenapadlo podezřívat Otokara z jejich autorství. Nebylo divu,že tento nadaný žák byl poslán na reálku do nedalekTelče. Tam přichází do nového prostředí.Jistě v něm navždy utkvěl dojem z proslulého telčského náměstí,vlídného a usměvavého, s dlouhými radami loubí a podchody, s živými barokně rozkvetlými fasádami.I když mezi svými spolužáky zůstával poněkud osamocen,žil tehdy mladý Březina plně vším,čím žilo tehdejší studentské prostředí na tamní reálce.Byla to živá vlna vlasteneckého cítění,která byla mocně podporována v naší poesii,především Svatoplukem Čechem,jehož dikci dovedl mladý student napodobit mistrovsky.Začíná publikovat své básně v krajinských časopisech a jeho nadšení pro umění a vlast stále roste.I když pozdější básníkovo dílo má ustavičně na mysli osud celého lidského rodu na Zemi,jeho uzkost o vlastní národ je na prvním místě, jak o tom svědčí četné jeho výroky. Nadaného studenta si povšiml ředitel reálky Jan Mládek a poskytoval mu svémožnou podporu.Zval ho do své rodiny, půjčoval mu své knihy a Březina na jeho rodinu vděčně vzpomínal.V té době začal čítat polské básníky:Mickiewicze,Krasinského,Slowackého.Vlastenečtí polstí emigranti v něm ještě posilovali české vlastenectví.Srovnáme-li Slowackého Genesi z ducha s Březinovým Mythem duše a jinými jeho básněmi, cítíme tu hlubinnou spojitost, která není bez přímého vlivu polského básníka.I na Máchu měli silný vliv Poláci.

Rozhodnuv se po maturitě pro učitelské povolání, dostal v roce 1887 první místo v malé vesnici Jinošově u Náměště nad Oslavou.Jednoroční pobyt v této vsi je sice krátkou,ale významnou kapitolou básníkova života.Zapadlý do této končiny,trpí nesmírnou osamělostí.Napsal tu Jenešovské sonety Později je zničil,začal tu prý psát Román Eduarda Brunera, v němž se měl odrážet přerod od Václava Dansovského (jeho starsí pseudonym) k básníku Otokaru Březinovi.Také tento román patrně zničil.V jeho prozách začíná převažovat smysl pro realitu v humorném a karikujícím podání.To všechno byly jen dočasné a přechodné etapy,jimiž se prodíral k vlastnímu dílu. Roční pobyt v Jinošově má trvalý význam pro život a tvorbu básníka:setkal se tam s Annou Pamrovou.Byla to dcera revírníka z nedaleké myslivny při býtešské silnici,žena starší o osm let,na svou dobu neobvykle vzdělaná a uvědomělá;proto mladého Březinu zaujala.Je těžké ve zkratce říci,jaký byl jejich vztah.Neexistuje pro něj patřičné adjektivum,jeho objasnění by si žádalo celou knihu.Tento vztah vyrostl do své polohy na dálku ve vzájemné korespondenci,hlavně za Březinova pobytu v Nové Řísi.Anna Pamrová byla ženou,jež Březinovi křísila myšlenky, žil v něm její obraz i v době tříleté přestávky v jejich dopisování, v níž se Anna Pamrová provdala a rozvedla. Nová Říše byla větší než Jinošov, bylo to městečko blíže Telči a rodným Počátkám,ale pro básníka byl pobyt v ní jen pokračováním jinošovské osamělosti - bez Anny Pamrové.Obcování na dálku s její bytostí přijímá zprvu váhavě,ale pak se mu plně oddá.Bylo mu jistě vnitřní potřebou a vědomí,že existuje ženská bytost,jíž se může svěřit se svými pocity a myslenkami,muselo ho nemálo posilovat.V unoru 1890 ztrácí v jednom týdnu oba své rodiče,nejprve matku,po ní otce.Samota se prohlubuje,utěchu nachází v četbě,studiu a nad jiné v umělecké tvorbě.Jeho korespondence s Annou Pamrovou je významným komentářem k jeho tvorbě,avšak nejstrmější a nejvýznamnější její údobí je v ní zachyceno pouze v prvotním náběhu.Proběhlo v době tříleté přestávky - po této pauze, kdy vydal sbírku Tajemné dálky a měl už v tisku druhou sbírku Svítání na Západě , kde předstupuje Březina před Annu Pamrovou jako umělecký vítěz,pracující na skladbě třetí sbírky Větry od pólů. Je to období horečné tvůrčí činnosti,které se navršuje ještě ve dvou dalších sbírkách Stavitelé chrámů a Ruce. Březinovo dílo vzniklo vlastně v Nové Říši během jediného tvůrčího rozmachu, v Jaroměřicích k němu byly připojeny už jenom dodatky.

Bezvýhradná oběť,jež přináší Březina svému umění,vede jej k tomu,že vidí sebe jako kněze obětníka a své dílo jako podobenství mešní oběti.Výmluvně to vyslovil v básni Umění,jež tvoří závěr Tajemných dálek:


"Svou duši v žhavý sloup vysálám do nebes
a v rakev síly své jak v čin se složím ke snu,
až křeči Tajemství jak poražený kněz
u oltářů Tvých klesnu."



Je to nepochybně oltář umění,jemuž obětuje veškerý svůj život,všechnu svou sílu.Smyslem této oběti je vydat se co nejuplněji v pokud možno nejdokonalejším tvaru básně.A tohoto cíle Otokar Březina v novoříšské samotě dosáhl.To byla mezní situace jeho života.Vědomí dosaženého cíle je mu pramenem nové,dosud nepoznané nesmírné radosti,zdrojem nového života,do něhož vyustila jeho životní askeze.Ale zároven s touto radostí cítí novou,vyšší odpovědnost před životem,před kosmickou Vůlí,jež tento život vyvolala a jež má své záměry,jimiž chce sloužit a před nimiž se pokorně sklání.Pocit této odpovědnosti mu vnuká lásku a respekt ke každému projevu života a přivádí jej ke koncepci poesie sociálních nadějí v Rukou. V tom je jádro velkého básnického a uměleckého činu Březinova.Podal nejčistší svědectví o tom,že básnický a umělecký čin je nejplnějším životem.To se událo v Nové říši a jistě není náhodné,že se tak stalo v sousedství tamního premonstratského kláštera,jehož bohatou knihovnu,v níž žila tradice asketického života,otevřel mladému básníku vzdělaný mnich Norbert Drápal.Březinova zkušenost prožívané umělecké askeze byla souběžná se zkušenostmi náboženských mystiku,jejichž díla nacházel v klášterní knihovně.Své usilí vidí v souladu s jejich usilím a svůj ideál v typu básníka - světce,který miluje život.Pravděpodobně i tamní pracující lid nepřímo podporoval jeho dílo svým poctivým životem,jak o tom svědčí báseň Apotheosa klasu. Jisté pochopení a živou sympatii mu projevovali členové rodiny revírníka Josefa Otce a Dr.Křivého;jeho smrt inspirovala Březinu k básni Tisíce srdcí pělo v srdci Tvém

Po třináctiletém pobytu v Nové říši přichází Březina v roce 1901 jako učitel měštanské školy do Jaroměřic nad Rokytnou,tehdy selsky venkovského města v urodné rovině.Impozantní barokní stavba rozsáhlého zámku s krásným parkem a bohatou minulostí s krásným, výstavným,k němu přiléhajícím kostelem jakoby vpadly doprostřed města z jiného světa.A sem přichází Ot.Břazina již jako autor pěti básnických sbírek,jehož jméno má už silný zvuk v literárním světě,i když ještě nedolehl k členům tehdejší jaroměřické školní rady.Zde vydává Hudbu pramenů, knihu esejů,jež vznikaly souběžně s jeho básnickými sbírkami a vyšly už dříve v časopisech.V Jaroměřicích vytvořil několik dalších významných básnických skladeb,jež měly tvořit jeho šestou sbírku Země; zůstala však v torsu.Zrcadlí se v nich drama básníka, který chce na jedné straně dále tvořit a na druhé straně se smiřuje s odmlčením. Vane z nich zvláštní kouzlo podzimní únavy.Představíme-li si nesmírné tvůrčí vypětí pěti sbírek rychle za sebou následujících, pochopíme, že odmlčení bylo zcela přirozené.V jazykovém útvaru,k němuž dospěl, vydal ze sebe vše, co bylo možné. Až do posledních dní svého života pracoval na druhé knize svých próz Skryté dějiny. Jistě neměla daleko ke své definitivní formulaci,avšak úzkostlivě autokriticky básník nikdy nesvolil k jejímu vydání.Vyšla posmrtně teprve v roce 1967. Závěr knihy měl tvořit esej Mír, v něm shrnul své poznání života a své poselství lidstvu, poselství, jehož naléhavost dnes cítíme ve zvýšené míře.

Do jaroměřického údobí spadá převážně druhá část Březinovy činnosti.Za básníkem,tvůrcem verše

"Učin,at pravda naše je podobna knize modlitební,v níž každý by našel modlitbu svou,i zavržený a umírající"

přicházejí houfně návštěvníci ze všech stran naší vlasti i z ciziny.A jsou to lidé nejrůznějšího druhu: vedle nejvzdělanějších jsou to i lidé prostí, neštastní,zoufalí,všelijak šílení i úchylní.Pro všechny nachází slova posily a povzbuzení. Vciťuje se do nejrůznějších mentalit, aby jim dal životní rovnováhu. "Kdo z našich dlaní se napil,odchází zářiv a sniv" Mnozí lidé záznamenávali jeho hovory a po smrti básníka je publikovali. O.Březina je velkým povzbuzovatelem života,jak to odpovíd duchu celého jeho díla.Lidé celého města chovají k Březinovu odkazu velikou úctu,a ačkoli generace jeho pamětníků už silně prořídla a zestárla,památka básníka,jehož život ukrátila krutá zima roku 1929,je v něm stále živá. Získal čestný doktorát Karlovy university. .