Bývalý kovboj, folkový zpěvák, obchodní agent, barman, učitel kreslení a unitářský pastor, dnes proslulý autor Robert Fulghum (nar. 1933) je autorem útlých knížek, které některým z nás v dnešní době přicházejí vhod. První kniha drobných příběhů, úvah, zamyšlení, filozofických příběhů a kréd, hodící se do běžného života, nazvaná Všechno co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (All I Really Need to Know I Learned in Kindegarden) vyšla v New Yorku v roce 1988. Následovala kniha druhá Už hořela když jsem si do ní lehal (It Was on Fire When I Lay Down On It) v roce 1989. Na podzim 1991 vyšla třetí kniha Ach jo aneb některé postřehy z obou částí ledničky (Uh - Oh) Čtvrtou knížkou se stala Možná, možná ne (Maybe, [Maybe not]) vyšlo v srpnu 1993 a téměř současně i u nás. Svoji filozofii utřídil a vyjádřil v abstraktnější rovině ve své příručce pro život Od začátku do konce. Slávu a čest svým četným čtenářům projevil v knize Opravdová láska (Real love), v níž se poklonil faktickému zdroji svých příběhů a to jsou jeho čtenáři. Zatím poslední knížka Slova, která jsem si přál napsat sám (Words I Wish I Wrote) (rok 1997) pokračuje v linii návratu ke pramenům, z nichž v životě čerpal. Každého člověka a jeho myšlenkový svět utvářejí knihy, které četl a lidé, s nimž se setkal. Robert Fulghum má oproti jiným populárním hvězdám jednu výhodu: všechno na sebe ve svých knížkách poví. Netají ani ty nejskrytejší pohnutky, které nejsou vždycky jen dobré. Neskrývá své nápady, o které by se mnozí nepodělili ani se svými nejbližšími. Nestydí se přiznat ke svým slabostem. Dokáže být upřímný tak, že tím druhé nadchne. Umí ze svých nejniternějších pocitů vyslovit to, co je nám všem společné a povědomé - něco, k čemu se společnými silami upínáme.

V čem vlastně je jeho síla a kouzlo, jakési fluidum. Vždyť neříká nic, co bychom už dávno nevěděli, co nemá každý sám za sebe rozmyšlené. Navíc bývá mírně “americky” hysterický, sentimentální a až příliš osobní. A přece jako by se nás ve svých nejlepších okamžicích dotýkal nějakým prazákladním poznáním, snímž se můžeme ztotožnit, jako by dával recept na překonání bolesti. Snad je to tím, že o takových věcech se obvykle nemluví, alespoň ne ve stavu příčetné střízlivosti.