František Gellner, mistr satirického pera a jedinečný kreslíř, spatřil světlo světa 19. června 1881 v rodině mladoboleslavského nezámožného židovského obchodníka. Gymnázium studoval v letech 1891-1899 v rodišti. V té době již začíná psát verše, kreslit a překládat Goetha i Heina, přispívá do studentských časopisů. Jako patnáctiletý tiskne své verše ve "Švandovi Dudákovi", satirickém časopise Ignáta Herrmanna. Po maturitě odchází do Vídně studovat techniku. Zde zcela podléhá bohémskému životu, navštěvuje anarchistické schůze a začíná psát do Neumannova "Nového kultu". Po dvou letech neuspešných studií (1901), odchází na banskou akademii do Příbrami, svého spůsobu života se však nevzdává. Stále časteji zajíždí do Prahy mezi anarchistickou společnost, scházející se v Neumannově olšanské vile. Do tohoto údobí spadají dvě Gellnerovy sbírky - "Po nás ať přijde potopa! " a "Radosti života".
Na podzim 1904 rukuje na vojnu. Po roce je propuštěn a odjíždí na malířská studia do Mnichova a hlavně do Paříže (1905-1908), kde se živí jako kreslíř významných satirických časopisů. Po krátkém pobytu v Praze odchází na malířskou akademii do Drážďan. V letech 1909-1911 žije opět v Paříži. V polovině roku 1911 nastupuje jako redaktor v brněnských lidových novinách. Hořečně pracuje jako literát a kreslíř, píše veršovaný román Don Juan, vzniká většina jeho básní posmrtně vydané sbírky "Nové verše", roku 1914 mu vychází prozaický soubor "Cesta do hor a jiné povídky". Ostatní prozaická (a také gramatická) tvorba je zveřejněna po jeho smrti.
Avšak píše se rok 1914 a s ním i počáteční měsíce 1. světové války. František Gellner rukuje opět do armády. Koncem srpna odjíždí se svým plukem na ruská bojiště a tu jeho stopa někde v Haliči končí. Od 13. září 1914 je u svého pluku veden jako nezvěstný...
Tak nabylo platnosti jeho přání, vyslovené v "Radostech života":

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.