V roce 1773 se narodil v Hudlicích u Berouna, v rodině chudého řemeslníka. Studoval filozofie v Praze, kde na něho silně působil vlastenecký profesor Stanislav Vydra. Potom působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích a později v Praze. Tam kolem sebe brzy soustředil pražskou vlasteneckou společnost.

Josef Jungmann má pro druhou obrozeneckou generaci stejný význam jako Dobrovský pro první. Zatímco pro Dobrovského a jeho generaci byla čeština záležitostí vědeckého bádání, pro Jungmannovu generaci je již záležitostí srdce. Proti poněmčování ve školách zaměřil i svou časopiseckou stať Rozmlouvání o jazyku českém. (Rozdíl mezi nimi plně obráží změny, ke kterým došlo v Evropě koncem 18. století.) Další Jungmannova stať - O klasičnosti literatury a důležitosti její - zdůrazňuje potřebu takové literatury, která by vyjadřovala zájmy národní společnosti. Tato jistá služebnost české literatury zůstala pak trvalým rysem celého vrcholného období NO.

Jungmann byl podivuhodně všestranný, působil jako básník, překladatel, jazykovědec, literární historik i organizátor kulturního života. Básnická Jungmannova činnost je významná nejméně, i když je autorem první české romance Oldřich a Božena. Důležitější jsou jeho překlady, jimiž se snažil dokázat, že čeština je schopna přetlumočit a vyjádřit díla velmi složitá nebo díla zcela aktuální. Tak je možno se dívat na Jungmannovy překlady rozsáhlé básně anglického básníka Johna Miltona Ztracený ráj či povídky Atala od francouzského prozaika Chateaubrianda (šatobrijána) nebo Goethův idylický epos Heřman a Dorota.

Základní význam však mají Jungmannovy práce literárně-historické a jazykovědné. Na popud vládního nařízení z roku 1816, které umožňovalo vyučovat na gymnáziích v češtině, vydal roku 1820 Slovesnost, jenž byla obsáhlou pomůcku k výuce české literatury a jazyka. Slovesnost je zároveň první českou teorií literatury i slohovou čítankou. Ještě větší význam mělo druhé Jungmannovo literárně-historické dílo Historie literatury české (1825). Inspirován obdobnou německou prací Dobrovského, vytvořil Jungmann monumentální přehled historického vývoje národa, doplněný důkladnou bibliografií česky psaných literárních děl. Dalším výsledkem Jungmannova jazykovědného bádání byl pětidílný Slovník česko-německý, který vyšel v letech 1834 - 1839. Ze závěru Jungmannova života pocházejí jeho Zápisky, které nebyly určeny pro veřejnost.

Jungmannův přínos pro českou literaturu a českou kulturu byl obrovský.