Emanuel Moravec životopis

"Sequor trahentia facta..."
Jessenius
Po proudu (Úvod)
Když se v září 1937 československý lid naposledy loučil s prezidentem-osvoboditelem, stál čestnou stráž u jeho rakve Emanuel Moravec, tentýž muž také posléze vedl vojenský kondukt ulicemi Prahy. Možná vyvstane otázka, proč začínám toto exposé líčením právě těchto událostí. Začít vyprávět o životě rozporuplného muže by se spíše slušelo vykreslením jeho hořkého konce, či okamžiku vnitřních zápasů. Ponechme však alespoň pro tuto chvíli stranou rozporuplnosti, ty by nás daleko nepřivedly, je nutno najít jistější směr našeho sledování. Tak tedy proč je řeč o Masarykově pohřbu ?
Nehledám v tomto okamžiku ani v náznaku nějaký zlomový bod v Moravcově životě, v jeho životě to byl jistě pouze jeden z mnoha sice významných, nicméně pouze okamžiků, ale i tak během chvíle stačily eskalovat (vzpomeňme kupř. silně emotivního "zaklínání" herce Petra Štěpánka nad Masarykovou rakví0) mnohé vzpomínky, dojmy a pocity, ale především pak ideály, které se k Masarykovi vázaly, ty se kterými byl bezprostředně spojován, tedy ideály, s nimiž byla založena Československá republika - demokracie, pokrokářství, sociální spravedlnost a upevněný stát. U Moravce se jednalo v tomto případě rovněž o víceméně "srdeční záležitost", se stejnými ideály opustil v roce 1911 náruč římsko-katolické církve, stejné ideály ho provázely při odchodu do války, se stejnými ideály se vracel z Ruska - do náruče Masarykovy. Právě on byl Moravcovi - jako i mnohým dalším - neotřesitelnou autoritou1 a s ním pochopitelně i jeho ideály.
A budou to nadále tytéž touhy (či fenomény), které budou Emanuela Moravce doprovázet na jeho další cestě - nezmění na tom nic ani Mnichov 1938. Jeho ideál se však postupně změní v sen, který již nebudou snít tisíce, ale pouze on sám, nyní již ministr protektorátní vlády, "apoštol" národa, jak se o sobě na sklonku života vyjadřoval. Budeme-li hledat ten okamžik, kde se definitivně rozešel Moravec s cestou, po níž se ubíral jeho národ od roku 1918, nalezneme tedy dozajista Mnichov.

Co ale ideály ? Rozešel se s nimi nebo si je vzal s sebou nakonec do horoucích pekel ?
Jisté je to, že do horoucích pekel vede přímá cesta, cesta navíc dlážděná dobrými úmysly - Moravce provázely jak "dobré" úmysly, tak i samotný způsob jeho života - cesta vojáka majícího niterní potřebu sloužit ideálu, byť se tento změní v sen a je s ním tedy nadobro konec - dává tušit o jeho konci. Jeden z paradoxů, s nímž je třeba se v životě smířit.
Moravce zasáhla atmosféra přicházejícího nového století - a aby také ne. Byla to doba v jistém smyslu velkolepá. Všechny obory lidské činnosti vzkvétaly, každý chtěl svou "Modrou stuhu". A proud dění, směřující k naplnění Moravcových ideálů, po němž se vydal, byl neobyčejně mohutný. Tak mohutný, že nakonec svému Faustovi splnil i jeho sen.
Navzdory výše uvedenému nehodlám stavět Emanuela Moravce na pranýř hanby a již vůbec ne ho posílat do oněch horoucích pekel.. Následující exposé nechť představí pouze fakta, citace. Nicméně těžko se - právě tváří v tvář faktům - ubráníme příležitosti ukázat prstem na muže, který se zachoval jako darebák.
Pokusme se sledovat nyní v krátkosti běh Moravcova života na pozadí všech okolností, které na něho měly bezprostřední vliv, přičemž z celkového dojmu by se nám neměly ztratit především ty Moravcovy ideály a sny, právě ony jsou nejvýstižnějším dokladem Moravcovy jedinečné osobnosti. Neměly by se nám ztratit z dohledu také proto, že jsou i dnes vlastní mnoha dalším, příštím Quislingům.

...............

Opevňování (Mládí E. Moravce)
Tak jako každý rok, chystala se rakousko-uherská monarchie v polovině srpna 1893 k mohutným oslavám narozenin císaře Františka Josefa I. (nar. 18. 8. 1830). Mocnář trávil tyto dny zpravidla v příjemném prostředí rodinného letoviska Bad Išlu, nicméně i přes mohutnou záři z ohňů planoucích na okolních kopcích, dopadl tentokráte na oslavy temný stín nepokojů, jenž se odehrávaly v "největším provinciálním městě monarchie"2.
Řeč je zde o projevech nespokojeností s rakouskou politikou, která programově přehlížela většinu českých snah otevřít dialog o česko-rakouském(německém) vyrovnání, na které se čekalo minimálně již od konce šedesátých let. Od osmdesátých let minulého století se v tomto směru výrazně radikalizovalo především studentské hnutí3 - od jara 1893 probíhala nová vlna politických protestů, které se v průběhu roku přesunuly do ulic a vrcholily otevřenými protirakouskými (protimonarchistickými) provokacemi právě v rozmezí konce srpna (narozeniny císaře) a počátku září - na 12. 9. připadalo výročí císařského reskriptu z roku 1871, kterým František Josef I. přislíbil, že se nechá v dohledné době korunovat na českého krále - úřady v roce 1893 zakázaly "oslavy" jubilea tohoto dokumentu a v návaznosti na to byl v Praze vyhlášen (za vlády Františka Josefa I.

již třetí) výjmečný stav, potrval tento až do října 1895.
Nebylo by příznačnější atmosféry - i když prozatím nevědomě, "nasával" ji již také Emanuel Rudolf Moravec. Přibyl na tento svět 17.dubna 1893, místem jeho narození byla přímo Praha. Právě zde vzkvétal obchod jeho rodičů - Jana Petra Moravce a jeho ženy Malvíny Moravcové, rozené Sapinové.
Díky dobrému finančnímu zajištění a bezpochyby také osobním schopnostem vystudoval obecnou školu, měšťanku a posléze i Vyšší průmyslovou školu s českou vyučovací řečí v Praze. Po jejím úspěšném zakončení (r. 1912) nastoupil jako technický úředník u firmy Mašek a spol.
Nebude jistě od věci ztratit pár slov také o jeho neoficiálních aktivitách - jako mladíček chtěl dýchat pochopitelně o něco svobodněji než ostatní, jistě se zapojil do případného studentského hnutí, jenž však již nenabylo do roku 1918 nikdy takových rozměrů jako v letech 1893-1894. Přesto ho atmosféra blížícího se konce monarchie nadchla a v zásadě ovlivnila - snad proto také věnoval tolik pozornosti válečným konfliktům, jenž se v předvečer světové války objevovaly v dosti hojném počtu a to navíc v bezprostřední blízkosti Rakousko-Uherska: na Balkánu - nebyl sám, kdo tušil, že by to mohlo být zapojení monarchie do rozsáhlejší války, co jí zlomí s definitivní platností zkostnatělou páteř. Výrazem jeho totálního odklonu od "čistého rakušáctví" bylo jistě i jeho výše již zmíněné vystoupení z římsko-katolické církve v roce 1911.
Jak se ukázalo podrobným studiem, připravoval následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand de Este rozsáhlé změny s cílem upevnit moc a (i když je to nepochybně hrozné slovo) zkonsolidovat monarchii - čas však oponou trhnul, výstřely v Sarajevu rozhodly o tom, že stařičkému mocnáři bude dopřáno odejít z tohoto světa hrdinskou smrtí - smrtí válečníka. Hle jak fenomenálně zakončil svou vládu - mimojiné tak možnil vzestup doposud neznámého vojína, zakrátko velitele kulometného mužstva: Emanuela Moravce. Stane se tak v jeho životě nejméně ještě jednou a to krátce po Mnichovu 1938 - na troskách jednoho se rodí nový Moravec...
Články vojenské I. (Ve světové válce)
Moravec byl odveden 28.července 1914, po zařazení do 8.zeměbraneckého pluku prodělal kurs na velitele kulometného mužstva, své kvality mohl osvědčit již na konci března 1915 v Karpatech, kam byl vyslán bojovat za císaře pána a jeho rodinu.

V uších mu přitom kromě hvízdání kulek zněla jistě i melodie krásné národní písně, do níž si čeští vojáci vložili slova "...my jdeme na Rusa, nevíme proč..." - osud se ovšem nenechal dlouho doprošovat a kadet-aspirant Moravec padl při nejbližší příležitosti do ruského zajetí.
Již od počátku války se objevovaly snahy o zřizování jednotek, sestavených právě především ze zajatců, které by se v boji připojily na stranu Dohody - tak se již od roku 1915 rodí koncept československých legií v Rusku, které se stanou nadlouho významným fenoménem národního upevnění československého. Jelikož neprobíhalo vše bez potíží, jistým předstupněm legiíí se stala tzv. Česká družina, zřízená již 7.srpna 1914.
Moravcova žádost vstoupit do jejích řad se ale minula účinkem - nelenil však a spolu s dalšími svými kamarády ze zajateckého tábora v Samarkandu se vydal na počátku roku 1916 do Oděsy, kde se formovaly síly budoucího srbského dobrovolnického vojska. V jeho šiku se také během léta 1916 vrací na bojiště - na rumunskou frontu. V bitvě u Amzače je také coby velitel jednoho z nepočetných kulometů raněn, pozbyde vědomí při přímém zásahu svého kulometného hnízda. Než se zotavil, trvalo mu to bezmála půl roku, vykrystalizovala příznivě situace k vytvoření legionářských jednotek v Rusku a to především díky neutuchající snaze Masarykově.

Články vojenské II. (Sibiř 1918-1919)
K prvnímu setkání (nyní již podporučíka) Emanuela Moravce a T.G.Masaryka došlo 6.srpna 1917 v Borispolu, místo příprav 6.československého pluku Hanáckého, jehož součástí se Moravec stal. Tak jako vždy předtím a vždy potom, nevynechal ani nyní příležitost dále se vzdělat a zvýšit si tak svou.....snad preciznost, nebo tak podobně. Propásl tak sice slavnou bitvu u Bachmače (8. - 14. března 1918), ale koncem března 1918 se mohl připojit ke svým oddílům coby čerstvý absolovent kurzu kulometného a kurzu pro důstojníky generálního štábu.
Neúprosný osud se však znovu zasadil o významný posun v Moravcově životě - v březnu 1918 se započala slavná anabáze československých oddílů v Rusku, nezasáhnou již do bojů I.světové války v Evropě, jak se původně domnívali, budou však vtaženi do války občanské v Rusku.
Moravcovi přinesla tato anabáze kromě přímých válečných zkušeností, doprovázených také několika zraněními, především jeden rozhodující zážitek - při zdlouhavých přesunech po kolejích do Vladivostoku nalezl si zábavu, které zůstal věrný až do konce svých dnů: právě zde uzrál jeho literární talent a především pak jeho sebevědomí natolik, že začal vtělovat své znalosti nabyté v kurzech do různých článků - jak o sobě později prohlásí - "objevil svůj talent psát". Měl k tomu dostatek příležitostí, krom volného času a svých znalostí především využil možnosti publikovat v časopise Československý voják, který začal právě v roce 1918 vycházet.

Prvním článek v tomto listu otiskl Moravec pod názvem Opevňování.
Že se ale na Východě nevěnoval pouze publikační a přednáškové činnosti, o tom svědčí jeho (byť pouze přislíbené) zapojení do povstání proti "bílému" generálovi Kolčakovi v listopadu 1919, které ve Vladivostoku zorganizoval dobrodruh Radola Gajda. Náhoda ? Symbolické ? Pravděpodobně ani jedno, ani druhé - Moravec v rozhodujícím okamžiku odmítl slíbenou pomoc a s Gajdou se tak navždy rozešel... Povstání bylo pochopitelně poraženo a Moravec byl zbaven samostatného rozhodování. V zápětí je uznán neschopným vojenské služby na půl roku pro zhoršující se zdravotní stav4 a 15.ledna 1920 opouští Vladivostok spolu s Helenou Bekovou, kterou krátce před tím pojal proti vůli svých velitelů za svou manželku. S ní po boku stanul 14.srpna 1920 na nádraží v Praze.

Vojáci a doba (E. Moravec za první republiky)
V úvodu byla řeč o Masarykově náruči - ani s ní to nebylo tak jednoduché, respektive proto aby nedal zapomenout na legionářskou minulost scházela jedna formalitka - požádat o přijetí do československé armády. I tentokráte Moravec neváhal ani minutu a již měsíc po svém návratu a dva týdny po narození prvního syna Igora, dostal v tomto směru pozitivní vyrozumění. Nezarazila ho ani umístěnka - příští dva roky bude jíst svůj kapitánský chlebíček coby zpravodajský důstojník Zemského vojenského velitelství pro Podkarpadskou Rus v Užhorodu.
Tyto končiny prožívaly v letech 1920 a 1921 vzrušené chvíle mimojiné v souvislosti s restauračními pokusy Karla Habsburského v Maďarsku - pokoušel se o to neúspěšně celkem dvakrát: na jaře 1920 a na podzim 1921, v obou případech musela být nakonec mobilizována maďarská armáda a Karel Habsburský byl paralizován. 2. prosince 1921 je Moravec povýšen na štábního kapitána - důvod: rozhodnost, klid a energické vystupování v době krize. Pád jednoho opět Moravcovi umožnil, aby předvedl své kvality. Jeho nadřízení byli navíc přesvědčeni, že takový talent je třeba bezezbytku využít a o tom byl ostatně přesvědčen i sám Moravec, o to radostněji přitakal doporučení, aby se nechal zapsat na Vysokou válečnou školu v Praze.
Doba studií je asi pro každého člověka spojena s těmi nejlepšími roky života, zvláště když potkáte tolik zajímavých lidí - Moravcovými spolužáky se v roce 1922 stali např. Sergej Ingr či Rudolf Viest, kromě nich získal kontakty na generály či vyšší štábní důstojníky.

Již na konci školního roku 1922/23 byl Moravec povýšen na majora, v červenci 1923 pak Vysokou válečnou úspěšně absolvoval, byť s ne zcela zdařilým výsledkem.
Nebude jistě na škodu, když se nyní na krátkou chvíli zastavíme, abychom se ohlédli za dosavadní kariérou Emanuela Moravce - lze, doufám, konstatovat, že byla poměrně pozoruhodá a to především pro svůj rychlý spád - za tím stály pochopitelně jak příčiny objektivní (válka), tak bezpochyby i subjektivní, z nich pak především Moravcova horlivost, jenž se navíc stále stupňovala. Pokud nahlédneme Moravcův život v jeho celistvosi, tzn. včetně toho, co teprve příjde (pohybujeme se nyní ve dvacátých letech tohoto století), je možné již nyní částečně vysledovat, že s tím, jak stoupala hvězda majora Moravce, tento se stále více upevňoval ve svých ideálech, o kterých byla řeč na samotném úvodu. Ideály silného státu, který obstojí v mezinárodní konkurenci. Moravec se od počátku 30.-tých let nebrání ve svých veřejných úvahách ani odvážným exkursům do politiky, naznačujícím jeho krajně pravicové názory10.
Logicky s tímto souvisí i Moravcův postoj ke slabosti jako takové - po Mnichovu 1938 to bude již naprosto jasné: slabosti se nedá sloužit, je třeba ji odvrhnout a hledat sílu. Moravec nezaváhá a v tomto duchu dopomůže celé své rodině (a hlavně oběma synům, k Igorovi přibyl v roce 1923 syn Jiří, řečený Jura) skutečné válečné prožitky. Co však doba před Mnichovem ? Na tomto místě je třeba uvést mínění generála ve výslužbě Jaroslava Hrbka, které vyslovil v roce 1969 na stránkách časopisu Dějiny a současnost5: píše zde otevřeně o Moravcově nestatečnosti, přímo zbabělosti. Je to jistě diskutabilní, když uvážíme, že Emanuel Moravec obdržel v roce 1920 tři vyznamenání jako ocenění svých bojových zásluh - jedním z řádů byl vedle Československého válečného kříže i rumunský kříž Crucea commemorativa. Diskutabilní je to i z toho hlediska, že Hrbkův článek byl do dnešních dnů jedním z mála, který se věnoval cause Emanuel Moravec, jak připomíná v úvodu své knihy Jiří Pernes, bylo toto téma decentně obcházeno6, navíc je Hrbkovo tvrzení v přímém rozporu s tvrzením Moravcova přímého nadřízeného z dob jeho válčení na rumunské frontě v roce 1916 generála Františka Vejmelky7. Přesto lze zde uvést alespoň jeden případ, kdy Moravec jistou slabost (tedy v jeho chápání slabost) projevil - v roce 1927 byly odhaleny Moravcovy nečisté obchody s knihami, které nakupoval za levno, ale prodával za plnou cenu a to přímo do útvarové knihovny jednoho ze zpravodajských oddělení Zemského vojenského velitelství v Praze. Proč tak činil ? Patrně z finanční tísně.

Za tento prohřešek byl převelen k 24.pěšímu pluku do Znojma, pak působil na Slovensku, u 20.pěšího pluku se sídlem v humenném - tato zkušenost v něm probudila odhodlanost napravit svůj čin ještě horlivější prací, ocenění jeho nadřízených na sebe nenechalo dlouho čekat - v samém závěru roku 1928 byl povýšen na podplukovníka.
Takměř bychom elegantně přešli jednu z dalších významných událostí Moravcova života - dostává se v ní opět do blízkosti nyní již generála Radoly Gajdy. Gajdovy osudy po návratu z Ruska jsou poměrně dobře známy8, méně se vědělo o tom, že Moravec měl již od podzima 1923 na Gajdu k dispozici jisté kompromitující materiály. V následném procesu s Gajdou vystupoval pak Moravec proti němu9.
Mohli bychom nyní navázat na výčet Moravcových úspěchů, postupů v kariéře a publikační činnosti - abychom zachovali alespoň částečnou kontinuitu této práce, nutno zmínit leden 1931 (jako výraz uznání jeho rozsáhlých znalostí vojenské historie a především teorie je jmenován profesorem válečných dějin na své Alma mater), červenec 1933 (povýšení na plukovníka), rok 1935 (vyšla jeho kniha Vojáci a doba. Důstojnický stav kdysi a dnes., následujícího roku publikuje Vojenský význam Československa ve střední Evropě.), a rok 1937, kdy doprovází prezidenta-osvoboditele na jeho poslední cestě. Nelze pominout také změnu v rodinných poměrech - v lednu 1932 bylo jeho manželství s Helenou Bekovou rozvedeno, v zápětí pojal za choť Pavlu Szondyovou.
Na samý závěr této kapitolky, dovolte ocitovat pár slov z výše zmiňované Moravcovy knihy Vojáci a doba. Důstojnický stav kdysi a dnes., abychom si udělali obrázek o tom, co bylo možné zaslechnout na přednášce jenoho z nejuznávanějších vojenských teoretiků 30.-tých let:"...Voják dnes v každé válce víc ztrácí, než nabývá. Ještě v té světové se vyšší důstojníci něčeho mohli dočkat, nebyliť tak vydáváni na pospas smrti. Ale v budoucnosti fronta bude stejně tak nebezpečná jako zápolí. Ani tu se prospěchář nedočká zisku.
Odpor proti válce je něco, co souvisí s lidskou kulturou. Proro kulturní člověk musí ve válce vidět zlo. Když je přitom důstojníkem, musí je vidět dvojnásob a dvojnásob je nenávidět, poněvadž jednou se bude musit v tom zlu přímo brodit..."11.

V úloze mouřenína (Mnichovský podzim 1938)
Těžko si dnes představit atmosféru mnichovských dní... Vypjaté emoce podlomily klid také Emanuela Moravce, 28.září opustil svou jednotku ve Znojmě a osobně vyzval prezidenta republiky k obraně státu. 2.října ho Beneš přijal znovu - tentokráte se již Moravec o žádné výzvy nepokoušel - řekl mu do očí, že armáda ztratila v prezidenta poslední záchvěvy důvěry. Krátce na to Moravec odešel, a ještě pln dojmů z tohoto jejich posledního vzájemného setkání sepsal svůj legendární článek Účtování a co dále, který publikoval pod pseudonymem Stanislav Yester 5. října 1938 v Lidových novinách12.

Nalezneme v něm vše - od obvinění Beneše z praktikování krátkozraké a přitom rádobyhrdinské a velkopanské politiky, přes otevřené projevy zášti vůči Západním mocnostem, až po "Drang nach Osten".
V rámci plné objektivity dlužno uvést, že Emanuel Moravec se v průběhu roku 1938 několikráte ukázal jak fundovaný komentátor probíhajících událostí, který velice přesně vystihl následný vývoj13. Zdá se tedy, že jeho přerod nebyl dílem okamžiku, jak se často tvrdí.
Již proto ne, že se v průběhu října stáhnul do ústraní, rozvedl se se svou druhou ženou Pavlou, roz. Szondyovou, pořádal si myšlenky a úvahy. Ocitl se rázem v nezáviděníhodné situaci: na jedné straně kritizoval Benešovu politiku a vyzýval k urovnání poměrů s Němci, na straně druhé byl on sám počítán za představitele prvorepublikového režimu, toho režimu, který ho tak zklamal. Bohužel pro Moravce byla právě proti těmto lidem podniknuta opatření, vedoucí nejčastěji k jejich paralyzaci - v polovině listopadu 1938 byl Moravec odeslán (patrně pod záminkou neuposlechnutí zákazu publikovat) generálním štábem na tzv. dovolenou s čekaným, tedy jinými slovy do výslužby. Jeho zklamání nyní již tzv. druhou republikou dostoupilo patrně svého vrcholu - lidé, kteří usilovali po dvacet let o blaho samostatné republiky (a k nim se Moravec nepochybně počítal - nutno přiznat, že právem), byli nyní považováni takměř za veřejné nepřítele, mnoho z nich bylo nuceno svou vlast opustit. Nad loajálním plukovníkem československé armády se definitivně zavřely vody, Emanuel Moravec zůstal.

Tisk je částí předvoje zítřka (E. Moravec 1938-1941)
V článku Účtování a co dál zpytuje Moravec také své vlastní svědomí, to ho přivede k postupně radikální proměně spousty názorů. A nejen jich - jako voják dospěl k závěru, že je třeba změnit i zbraň. Jeho základní vojenskou specializací bylo velení kulometnému mužstvu - za světové války byl jeho základní zbraní tedy kulomet, tehdy naprostá novinka ve výzbroji. Naproti tomu je psáno, že na počátku bylo slovo....
O Moravcově knize V úloze mouřenína, jejíž přípravě věnoval více jak půl roku po Mnichovu 1938, lze říci, že v ní jednak přehodnotil celou krátkou historii ČSR a to v poměrně širokých souvislostech, ale především zde naznačil program otevřené spolupráce s Říší. Od léta 1939 začal zcela nepokrytě provozovat coby novinář tzv. aktivistickou propagandu, postupně se podílel na zformování skupiny stejně smýšlejících novinářů. Rozšíření jeho vlivu a pověsti jistě také napomohla jeho stále častější vystupování v rozhlase - postupně se z nich stala veřejná tribuna Moravcova kolaboranství: jeho první vystoupení 26. srpna 1939 bylo adresováno Polsku, jako varování před silou Německa.

Následně začal svým decentně patetickým tónem, s nímž by se ale stejně tak dobře mohl zhostit úlohy Hajaji, hodnotit z nacistických pozic válečné dění14.
Výše jsem se pokusil naznačit podstatu Moravcova přerodu, bylo zde vylíčeno také způsob, který si pro dosažení svých nových cílů Moravec zvolil. Zbývá ještě drobnost - pokusit se co možná nejvýstižněji odpovědět na otázku: Proč a kdy k jeho přerodu nakonec došlo ?
Přečteme-li si pozorně úvod k Moravcově knize Tři roky před mikrofonem, lze již z úvodních řádků vytušit jeho uznávání německé síly a převahy - tento úvod by napsán v roce 1942. A jestli v tomto roce projevoval Moravec ocenění německých možností, v roce 1939 z nich musel mít především strach. Byl si dobře a upřímně vědom německé síly, ale stejně tak si byl vědom, že Německo v minulosi také kritizoval coby československý důstojník, muž Masarykova a Benešova okruhu. 15.březen 1939 mu jistě na klidu nepřidal - když padla možnost emigrace, byl na pokraji zoufalství.
A náhle se objevuje po boku představitelů okupačního režimu - nacisté patrně vycítili možnost využít Moravce pro své účely. Nyní tedy dochází k onomu pověstnému Moravcovu obratu nebo spíše konečnému příklonu - možná ze strachu, možná ze zklamání, možná z vypočítavosti....a možná odevšeho trochu a ještě něco navíc. Že tento tah vyšel nacistům bezezbytku, o tom svědčí jeho výše uvedené zapojení se do aktivistických snah v Čechách.
V Moravcově případě bychom tedy mohli vyslovit i takovýto závěr: když se zklamal v národu - nebyl tento tak silný, jakému by rád Moravec sloužil - rozhodl se, že ze všech sil bude pracovat na tom, aby se síla národa, v níž nadále věřil, ukázala, snad právě tím, že přijme tento svou současnou situaci za jedině možnou a nalezne tedy své místo v nové, příští Evropě, po boku Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera. Neodvrhl tedy svou domovinu, naopak: začal ji přetvářet k obrazu svému. Idea existence silného, nezávislého státu se proměmila na ideu existence jako takové. Později bude mít Moravec možnost vytyčit této uhájené "existenci" také nové ideály. Ve skutečnosti ale touto dobou bude Moravec již zcela mimo realitu, vzdálen ideálům. Posledních několik let života bude snít. Bohužel z jeho snů se mnoho lidí neprobudí. O český zítřek (Protektorátním ministrem)
Na konci září 1941 končí v Praze své působení ve funkci zastupujícího říšského protektora svobodný pán Konstantin von Neurath, na jeho místo přichází SS-obergruppenführer Reinhard Tristan Eugen Heydrich. Je zatčen dosavadní předseda vlády gen. Alois Eliáš a 19.ledna 1942 je jmenována nová vláda v čele s prof. Jaroslavem Krejčím. Tyto dvě události v podstatě uvozují závěrečnou etapu Moravcova života.

Dosáhne pro sebe nejvyšších mocenských met, zároveň však bude nenáviděn národem - tím národem, který se rozhodl spasit. Již z tohoto rozvržení je patrné, že tato duchovní architektura, jenž si nad sebou vykonstruoval, je natolik těsná, že je zcela vyloučen jakýkoliv úkrok z nastoupené cesty. Rovněž ho nebudou zajímat důsledky jeho rozhodování, k němuž byl nyní zmocněn - pohled přímo dolů z nejvyšších pater arogance moci neustojí nikdo, zvlášť, když těsný prostor, který Moravcovi nacisté poskytli, ani nedovoloval nějakého zvláštního rozhlížení se kolem sebe.
Nacionální akrobat Moravec si velice rychle získal Heydrichovu přízeň - ten se během podzima 1941 přesvědčil o Moravcových kvalitách, o nichž měl prozatím pouze písemné zprávy. Věděl tedy např. i o Moravcových odmítavých postojích k Národnímu souručenství jako k "plebiscitu českého lidu"15. Nastalá situace byla pro Moravce impulsem do práce, připoměl bych zde snad pouze jeho angažování se v případě nevyjasněného náhlého úmrtí novináře Karla Lanžovského, která byla interpretována jako sprostá vražda, spáchaná z popudu londýnského centra emigrace.
Nechce se ani věřit, že se Moravec vydal touto cestou pouze proto, že mu nacisté jako jediní umožnili, aby jim sloužil.
Moravec se stal na rozkaz Heydricha ministrem školství v nové Krejčího vládě, kromě toho byl dosazen do čela Úřadu lidové osvěty. Získal tak svrchovaný vliv (s posvěcením nacistů pochopitelně) na výchovu v rámci celého Protektorátu Čechy a Morava. Za tímto účelem zřídil Moravec ještě další "vypečené" instituce, patrně nejkřiklavější bylo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, podle mínění prof. Václava Černého "česká karikatura hitlerjugendu"16. O charakteru této organizace nejlépe vypovídá samotné vládní nařízení z 29.května 1942, v němž se hovořilo zcela nepokrytě o "povinné službě"17, která je uvalena na mládež od deseti do osmnácti let. Samotné Kuratorium rozběhlo svou činnost 13.března 1943 v téměř šesti desítkách internátech.
Již bylo výše zmíněno, jak pomohla Moravcovi k postupu častokrát tragedie (či přímo konec) někoho (či něčeho) jiného. Proto nelze pominout události přelomu května a června 1942, kde je tato závislost zjevná patně nejmarkantněji - zároveň se ve vší nahotě ukazuje závratnost propasti mezi Moravcem a jeho vlastním národem.

27.května provedli členové paraskupin ANTHROPOID, SILVER A, OUT DISTANCE a BIOSCOP, vysazených od konce prosince 1941 do poloviny dubna 1942 na území protektorátu, atentát na Reinharda Heydricha, jehož následkům (nejpravděpodobněji sepse v důsledku poškození sleziny, do níž vnikla při výbuchu dopadlého Kubišova granátu část karoserie společně s výplní sedadla Heydrichova automobilu Mercedez Benz) ráno 4.června podlehl. Emanuel Moravec vystoupil v těchto dnech na bezpočtu shromážděních, kde odsuzoval tento čin a spílal představitelů rezistence, zvláště Benešovi, těmi nejhoršími jmény. V čele nejmohutnějšího srocení stál patron českého státu, Myslbekův kníže Václav. A i on si musel vyslechnout (byť stál demonstrativně k tribuně před Národním muzeem zády) Moravcovy repliky o tom, že "do roka českou mládež nikdo nepozná" a o tom, jak Beneš "uškodil strašně českému národu"18.
Moravec přitom patrně netušil, jaké ho potkalo v souvislosti s atentátem na Heydricha obrovské štěstí - podle pamětníků byl Moravec č. 2 na kandidátce do horoucích pekel. V určité chvíli, těsně před provedením atentátu, se uvažovalo o tom, odstranit spíše Moravce, jak Beneš tak především někteří představitelé domácího odboje (př. JUDr. Arnošt Heidrich) se celkem oprávněně obávali následné represe. Nakonec to byla patrně momentální příhodnost chvíle, kdy mohl mít úspěšný atentát potřebný mezinárodní ohlas, která rozhodla o cíli útoku.
Český národ byl - až na naprosté vyjímky19 včetně celé své elitní representace - na kolenou a Moravec na vrcholu, první mezi truchlícími.
Jistou neudržitelnost této situace začala později chápat i samotná protektorátní vláda, včetně státního prezidenta dr. Emila Háchy, s nímž měl Moravec neustálé spory, především v názorech na profilování Národního souručenství. J. Pernes zmiňuje také, že Moravec nikterak neskrýval své úmysly stát se příštím státním prezidentem20 - bohužel se tak nestalo, jako bývalý státní prezident musel na slamníku pankrácké šatlavy zemřít dr. Emil Hácha. Jeden z mnoha prohřešků českého národa vůdči jeho nejlepším lidem21 tak symbolicky podtrhl absurdnost právě nabytých zkušeností...

.............

Mrtvola Emanuela Moravce byla exhumována ze zahrady arcibiskupského gymnázia 7.června 1945. Okolnosti jeho smrti jsou zahaleny tajemstvím, soudí se, že se zastřelil 5.května vlastní zbraní, pravděpodobně někde v ohybu Chotkovy ulice, při cestě z Prahy do Mělníka, odkud měl v rozhlasovém vystoupení vyzvat k zachování poslušnosti národ, který téhož dne zahájil povstání proti okupantům.
Pokud tomu tak bylo, tak těžko říci, zda si v tu chvíli skutečně uvědomoval, co by se s ním jinak stalo.

Až do hořkého konce
V titulu tohoto exposé je otazník. Nechtěl jsem jím zpochybňovat skutečnost, že Emanuel Moravec zradil. V tom symbolu se spíše skrývá snaha najít příčiny, zeptat se: jak je možné se takovýmto způsobem zachovat.

Myslím, že hodně se skrývá v Moravcově potřebě sloužit a to sloužit co nejlépe. Nejprve ideálům, pak republice, nakonec snům. Tedy až na vrchol snění ? Nikoliv - pro případ Emanuela Moravce snad nelze použít tato měřítka - služba se vymyká jakémukoliv hodnocení s vyjímkou toho, zda je oddaná nebo ne. Tak tedy zradil ?
Moravec byl voják - a to dokonce vynikající. A tak zůstane patrně jeho největším prohřeškem, že jako voják začal snít. A co navíc - nechal se dojmout. Nejprve ideály, pak republikou, nakonec svými sny.




Poznámky
0. Petr Štěpánek zdůraznil na závěr svého proslovu právě to, že jsme si všichni vědomi významu této chvíle "...a
zaklínáme do ní svou minulost, přítomnost i budoucnost."
1. J. Pernes: Až na dno zrady, s. 116.
2. Takto se o Praze vyjadřoval německý list bohemia během císařovy návštěvy Čech v dubnu 1907, citováno podle
Národních listů ze 16.dubna 1907, s. 1.
3. O tomto více J. Pernes: Spiklenci proti jeho veličenstvu.
4. K tomuto viz J. Pernes: Až na dno zrady, s. 46-47.
5. Viz J. Hrbek: Emanuel Moravec aneb konstrukce a skutečnost. Dějiny a současnost, č.5/1969, s. 39.
6. J. Pernes: Až na dno zrady, s. 7.
7. Tamtéž, s. 27.
8. Viz např. I. Šedivý: Gajdova aféra 1926-1928., ČČH, č.4/1994, s. 732-758.
9. K tomuto více J. Pernes: Až na do zrady, s. 71-82.
10. Viz Moravcův článek "Co vlastně chceme ?", publikovaný v časopise Legionářské sjednocení v říjnu 1932. Upozorňuje
na něj i Pernes, výše cit. dílo, s. 113.
11. In E. Moravec: Vojáci a doba. Důstojnický stav kdysi a dnes., s. 127.
12. Lidové noviny ve vydání z 5.října 1938 článek censurovaly, v plném (tj. originálním) znění byl
publikován např. v knize E. Moravce V úloze mouřenína., vyd. Orbis, Praha 1939, s. 391-401.
13. Zvláště výstižná a pravdivá prognóza se mu podařila v článku Ústup k nástupu, in Lidové noviny ze dne
21.září 1938. Viz J. Pernes: Až na dno zrady, s. 132-133.
14. V roce 1942 byly jeho projevy vydány tiskem pod souborným názvem Tři roky před mikrofonem. Některá jeho rozhlasová vystoupení jsou rovněž zachována ve své zvukové podobě.
15. J. Pernes: Až na dno zrady, s. 167.
16. V. Černý: Paměti, II. (1938-1945), s. 226.
O působení E. Moravce v oblasti výchovy mládeže viz Tamtéž, s. 226-228 a s. 235.
17. J. Pernes: Až na dno zrady, s. 182.
18. Citováno podle E. Moravec: O český zítřek, s. 129.
19. Jedním z těch, kdo se odmítli účastnit "elitní" tryzny za Heydricha ve velkém sále Lucerny, byl např. historik prof. Josef Šusta.
20. J. Pernes: Až na dno zrady, s. 202.
21. Viz I.

Diviš: Moje oči musely vidět, závěrečné pasáže.
PRAMENY A LITERATURA

Prameny
Národní listy (16.4.1907)
ČERNÝ, Václav: Paměti II. (1938-1945). Atlantis, Brno 1992
MORAVEC, Emanuel: O český zítřek. Orbis, Praha 1943
MORAVEC, Emanuel: Tři roky před mikrofonem. Orbis, Praha 1942
MORAVEC, Emanuel: Vojáci a doba. Důstojnický stav kdysi a dnes. Orbis, Praha 1934
MORAVEC, Emanuel: V úloze mouřenína. Orbis. Praha 1939

Literatura
ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Československý odboj 1941 - 1943. Praha 1997.
KOSATÍK, Pavel: Causa Emanuel Moravec. in čas. REFLEX - CS,
č. 27/ 1996, s. 52-55.
KURAL, Václav: Konflikt místo společenství. Praha 1991.
PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Themis, Praha 1997
PERNES, Jiří: Spiklenci proti Jeho Veličenstvu. Mladá Fronta, Praha 1988
TOMÁŠEK, Dušan - KVAČEK, Robert: Causa Emil Hácha. Themis, Praha 1995.