"Sequor trahentia facta..."
Jessenius
Po proudu (Úvod)
Když se v září 1937 československý lid naposledy loučil s prezidentem-osvoboditelem, stál čestnou stráž u jeho rakve Emanuel Moravec, tentýž muž také posléze vedl vojenský kondukt ulicemi Prahy. Možná vyvstane otázka, proč začínám toto exposé líčením právě těchto událostí. Začít vyprávět o životě rozporuplného muže by se spíše slušelo vykreslením jeho hořkého konce, či okamžiku vnitřních zápasů. Ponechme však alespoň pro tuto chvíli stranou rozporuplnosti, ty by nás daleko nepřivedly, je nutno najít jistější směr našeho sledování. Tak tedy proč je řeč o Masarykově pohřbu ?
Nehledám v tomto okamžiku ani v náznaku nějaký zlomový bod v Moravcově životě, v jeho životě to byl jistě pouze jeden z mnoha sice významných, nicméně pouze okamžiků, ale i tak během chvíle stačily eskalovat (vzpomeňme kupř. silně emotivního "zaklínání" herce Petra Štěpánka nad Masarykovou rakví0) mnohé vzpomínky, dojmy a pocity, ale především pak ideály, které se k Masarykovi vázaly, ty se kterými byl bezprostředně spojován, tedy ideály, s nimiž byla založena Československá republika - demokracie, pokrokářství, sociální spravedlnost a upevněný stát. U Moravce se jednalo v tomto případě rovněž o víceméně "srdeční záležitost", se stejnými ideály opustil v roce 1911 náruč římsko-katolické církve, stejné ideály ho provázely při odchodu do války, se stejnými ideály se vracel z Ruska - do náruče Masarykovy. Právě on byl Moravcovi - jako i mnohým dalším - neotřesitelnou autoritou1 a s ním pochopitelně i jeho ideály.
A budou to nadále tytéž touhy (či fenomény), které budou Emanuela Moravce doprovázet na jeho další cestě - nezmění na tom nic ani Mnichov 1938. Jeho ideál se však postupně změní v sen, který již nebudou snít tisíce, ale pouze on sám, nyní již ministr protektorátní vlády, "apoštol" národa, jak se o sobě na sklonku života vyjadřoval. Budeme-li hledat ten okamžik, kde se definitivně rozešel Moravec s cestou, po níž se ubíral jeho národ od roku 1918, nalezneme tedy dozajista Mnichov.