první manželka prezidenta republiky
Veřejná činitelka, aktivistka československého disentu, manželka prezidenta Václava Havla Olga, rozená Šplíchalová, se narodila 11.července 1933 v Praze.

Olga Havlová vyrůstala v dělnickém prostředí pražského Žižkova. Po základní škole se vyučila v Baťově továrně, kde také později pracovala. Během padesátých let vystřídala řadu různých zaměstnání, pracovala například jako účetní nebo prodavačka. V letech 1961-1969 byla zaměstnána jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí, kde v té době působil i Václav Havel.

S Václavem Havlem se seznámila již v roce 1956 a provdala se za něj po osmileté známosti v roce 1964. Od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Po potlačení Pražského jara vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa vystupovala po boku svého manžela proti politické represi komunistické normalizace. Vyvrcholením této činnosti bylo v lednu 1977 publikování Charty 77. V dubnu 1979 se oba stali spoluzakladateli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Od roku 1979 se Olga Havlová podílela na vydávání Edice Expedice, od roku 1986 jako členka redakční rady na vydávání časopisu O divadle a od roku 1987 na vydávání samizdatového Originálního videojournalu.

Po zvolení Václava Havla hlavou státu v prosinci 1989 se jako první v polistopadovém Československu začala intenzivně věnovat postiženým spoluobčanům formou charitativní nadační činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v dubnu 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. Svým zaujetím zmobilizovala solidaritu s handicapovanými spoluobčany, do té doby komunistickým režimem spíše potlačovanou.

27.ledna 1996 podlehla Olga Havlová dlouhé těžké chorobě, kterou statečně nesla do posledních dní. Mnohahodinové fronty před její rakví vystavené na Pražském hradě, se staly neoficiální manifestací obdivu k její neúnavné a neokázalé celoživotní práci, prosazované často přes velkou nepřízeň okolností.

Za dramaturgii a produkci Originálního videojournalu získala prémii Českého literárního fondu za rok 1989. Za svoji charitativní práci ve Výboru dobré vůle byla v Norsku vyhlášena "Ženou roku 1991" a za práci pro děti převzala v létě 1995 v Nizozemí dětskou cenu "baronka ze Země všech časů".