Přestože tato smlouva mezi vládou a národem našla i své odpůrce, především mezi nejbohatšími Američany a některými odborařskými předáky, měla blahodárné důsledky. Právě díky ní byla dobudována obří Hooverova přehrada v Nevadě a Illinoiská vodní cesta propojila Mexický záliv s Velkými jezery. Jiné významné projekty se týkaly lesního hospodářství, budování silnic, těžby ropy a komunální výstavby. Nová legislativa dala odborům právo organizovat se a vést kolektivní vyjednávání.
Podobně jako Adolf Hitler v Německu uvědomoval si i president Roosevelt, jak důležitým prostředkem veřejné kampaně je rozhlas. Zahájil novou tradici přímých promluv k Američanům a tyto „hovory u krbu“ mu hlavně na počátku vlády umožňovaly vystupovat s obhajobou dramatických opatření, která zaváděl. Brzy se totiž ukázalo, že mu nejde jen o hospodářskou obnovu, ale i o prosazení dalekosáhlých sociální projektů, jež měly navždy změnit tvář Ameriky. Jejich součástí byla elektrifikace venkovských oblastí, jež poprvé umožnila garantovat farmářům jistou úroveň příjmů a dala „malému člověku“ pocítit, že se o něj někdo stará. Zatímco za Hoovera měly příspěvky nejchudším podobu půjček a dělníci, žijící neustále na pokraji chudoby, je později museli splácet, Roosevelt tento systém radikálně změnil. Jeho vize přestávaly být utopií, zdaleka ne všichni je ovšem sdíleli. Odpůrci se našli i mezi prezidentovými poradci a jeho první funkční období bylo poznamenáno stálými spory v demokratickém táboře.
Nový rok 1934 přivedl velkou část konzervativních skupin americké politické scény do tábora stoupenců „nového údělu“, jiní pravičáci a konzervativci ale prezidentovi spílali do bolševiků. Bohatí odmítali nové daně, které na ně byly uvaleny, zatímco někteří chudí si zoufali nad úrovní vyplácené podpory. Soudy označily některé Rooseveltovy výnosy za protiústavní, obchodní partneři v zahraničí si stěžovali na nespravedlivé celní bariéry.Obecně však lze říci, že většině Američanů dodal „nový úděl“ odvahy. Roosevelt se hájil proti hlasům, jež ho označovaly za revolucionáře.
Volby z listopadu 1936 potvrdily Rooseveltovu pozici. Po velmi tvrdé kampani zvítězil drtivým způsobem, když získal většinu ve všech státech Unie s vyjímkou Maine a Vermontu. Navzdory triumfálnímu vítězství před ním ležely vážné problémy, a to jak doma, kde se stále nedařilo odstranit škody napáchané krizí, tak za mořem. Na obzoru se začaly rýsovat německého militarismu a japonské rozpínavosti. V budoucnu měly právě ony podrobit prezidenta nejtežším zkouškám.
Domácí konzervativní opozice neustávala v útocích na „toho člověka z Bílého domu“. Tempo reforem se zpomalilo, zášť odpůrců naopak zesílila.