Všechny dojmy z mládí převyšuje svým významem velký obraz otce, Kafkou značně zveličený. Svědčí o tom jedno dílo z Kafkových pozdních let. V roce 1919 napsal velice obšírný Dopis otci, kterým chtěl vyjasnit svůj vztah k němu. Lze jej vyjádřit asi těmito slovy: slabost synova proti síle otce, který všeho dosáhl vlastním přičiněním a vědom si svého úspěchu a své silné povahy, z níž ten úspěch vzešel, pokládá sebe sama za míru světa. Vedle otce se matka jeví „ve zmatcích dětství jako pravzor rozumu“. Na její nesamostatné postavení vůči otci si syn sice stěžuje, ale zároveň je i plně chápe, a to jak ve smyslu lásky k manželovi, tak ve smyslu praktické povolnosti vůči muži, který tak jako tak nestrpěl odmluvu.

Vysokoškolská studia

Po absolvování gymnázia se Kafka těžko rozhodoval, jakým směrem by se měl ubírat jeho další život. Studoval nejdřív čtrnáct dní chemii, pak jeden semestr germanistiku a nakonec studoval práva na německé univerzitě v Praze (1901-1906). Během studií se Kafka stýkal s dalšími pražskými literáty – F. Werfelem, O. Baumem, J. Urzidilem. Přátelské pouto jej vázalo obzvláště k Maxi Brodovi, s nímž v letech 1909-1912 navštívil Itálii, Paříž, Švýcarsko, Lipsko a Výmar.

Společná studia popisuje Max Brod v životopisné knize Franz Kafka (1966) takto: „S úpěním se pustil do studia práv, nejnejistější kariéry, neskýtající žádný cíl, nebo skýtající spoustu různých cílů (advokacie, úřednická místa), odsouvající tudíž stále rozhodnutí a rozhodně nevyžadující žádnou zvláštní zálibu … Pravá skutečnost vypadá takto: Oba jsme se cítili doopravdy přitahováni jen uměleckou tvorbou, to jsme si však ještě nepřiznávali, také jsme měli o umění příliš vysoké mínění, než abychom je chtěli uvádět ve spojitost s trapností obsaženou ve slově a pojmu živobytí …“

Podle Maxe Broda byl Franz Kafka během vysokoškolských studií mladý, zdravý člověk, ovšem podivně tichý, pozorující, zdrženlivý. Kafkovi obdivovatelé, kteří ho znali pouze z jeho knih, měli o něm špatnou představu. Domnívali se, že musí být ve styku s lidmi smutný, zoufalý. Opak byl pravdou. Člověku bylo v jeho blízkosti dobře. Mluvil málo, ve velké společnosti často nepromluvil celé hodiny. Ale kdykoli něco řekl, vzbudilo to okamžitě pozornost. Bylo to totiž vždycky obsažné, trefné. V důvěrném rozhovoru se jeho jazyk někdy podivuhodně rozvázal, dovedl se nadchnout a uchvátit.