Využívá také techniky tzv. štěpení hlasů, kdy je sbor rozdělen na dvojice hlasů, které navzájem zvukově kontrastují.
V české renesanční hudbě má největší význam patrně vokální vícehlas,který se objevuje kolem roku 1400.Její rozvoj nastal především v době Rudolfa II. a to díky působení tzv. literátských bratrstev.Za nejrozšířenější nástroj byla tehdy považována loutna a zobcová flétna,krom toho se hojně používalo varhan.
Kryštof Harant byl dříve považován za hudebního diletanta, šlechtice,který se pokouší komponováním dokládat svoji vznešenost.Ale Harant prošel velmi kvalitním hudebním vzděláním na dvoře v Inšpruku,která mu dala základ pro jeho pozdější humanisticko-renesanční názor.
Z díla Kryštofa Haranta se dochoval jen nepatrný zlomek. Vesměs se jedná o drobné skladby komponované pro jeho kapelu, kterou sestavil na svém venkovském sídle na Pecce.Krom toho je známa jeho tzv. parodovaná mše Missa Quinis Vocibus,která byla provozována 25.července 1620 v chrámu sv.Jakuba na Starém Městě pražském a která částečně vybočuje z jeho vyhraněného stylu blízkému nizozemské polyfonii.V tomto případě se nechal inspirovat prvky benátského hudebního kolorismu.Snad jen zde je možné spatřovat náznak stylově progresívních tendencí.