Nerudova studie ovšem nebyla zdaleka jediným projevem antisemitismu českého duchovního výkvětu - o Židech v minulém století v novinových článcích jízlivě psali Havlíček, Palacký i Němcová. Co však vedlo k tomuto výlevu Jana Nerudu, se můžeme po více než sto letech jen dohadovat. Nabízí se autorova milostná zhrzenost, umělecká nedoceněnost, chudoba, kterou tak dobře znal, snaha "zalíbit" se českým veřejnosti? Dílo Jana Nerudy neocenili jeho vrstevníci, ale generace následující, jak to často bývá u velkých umělců, kteří předběhli svou dobu. Ve svém životě byl Neruda nejméně rád stárnoucím neduživcem, odkázaným na pomoc ostatních. V posledním roce svého života uklouzl na náledí a těžce si poranil koleno. Dlouho ležel a nemohl ani poté dobře chodit - musel vždy jít s někým, o koho by se mohl opírat. Ty byly posledními procházkami nemocného básníka, protože od jara až do srpna, kdy zemřel, jej stíhala jedna choroba za druhou. Nepomáhalo ani to, že byl

na své zdraví úzkostlivě opatrný. V pracovně si dával topit ještě v červnu, na jarní procházky se strojil jako do mrazu a na kliky u dveří sahal jen v rukovicích, aby se nenachladil. Přestože stonal dlouho, jeho konec byl náhlý a nenadálý. Zemřel ve svých sedmapadesáti letech 22. srpna roku 1891. V předvečer jeho pohřbu přišla k domu zesnulého jeho "věčná nevěsta" Anna Holinová, která se rovněž nikdy neprovdala, a vhodila do otevřeného okna Nerudova pokoje kytičku smutečních fialek. Tělo zesnulého bylo vystaveno v paláci hraběte Lažanského, kam se přišly poklonit davy lidí. Pohřeb byl slavný a Nerudovo tělo mělo odpočívat na Slavíně, ale jeho hospodyně paní Haralíková, kterou jmenoval svou hlavní dedičkou, mu vydobyla samostatný hrob pod širým nebem - vždyť nejraději měl hrob zelený. .