Jako nejstarší dcera Karla VI. Se ujala vlády 20. 10. 1740 na základě tzv. pragmatické sankce, která stanovila nedělitelnost dědičných zemí habsburského domu a nástupnictví prvorozenosti v mužské i ženské linii.
Po otci přejímala dědictví dosti neutěšené. Neúspěšné války zcela finančně vyčerpaly hospodářsky zaostalou monarchii a rozvrátily armádu. Úsilí, které její otec vynaložil na mezinárodní uznání pragmatické sankce bylo marné. Bavorský vévoda Karel Albrecht si dělal nároky na české a rakouské země , Fridrich II. zase požadoval odstoupení některých slezských knížectví, a když Marie Terezie odmítla, vtrhl se svými vojsky v prosinci 1740 do Slezska. Albrecht získal na svou stranu Francii a i jiné státy a tak vtrhla francouzská, bavorská a saská vojska do Čech v listopadu roku 1741. Jediný spojencem Marie Terezie byla tehdy Anglie. Při této válce o ,,rakouské dědictví” přišla o téměř celé Slezsko a některá další území v Itálii. Vybojovala si však právo na vládu v monarchii. Po smrti Karla Albrechta prosadila zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem. Uprostřed válečných střetnutí rodila děti a vyzrávala jako panovnice. Válečná střetnutí těchto let a pozdější válka s Pruskem, která skončila naprostým hospodářským vyčerpáním obou stran a přesvědčily Marii Terezii o zaostalosti habsburské říše. Doba její vlády se stala obdobím rozsáhlé a všestranné reformy. Tehdy se také začalo mluvit o osvícenském absolutismu, kdy reformy nezbytné pro vývoj společnosti jsou vedené shora od osvíceného panovníka prostřednictvím státu. Marie Terezie sice posilovala svou moc tím, že se snažila prostým lidem pomoci na úkor šlechty, ale radikálnějšícm zásahům jako např. zrušení nevolnictví se radši vyhýbala. Celními úpravami, omezováním cechů atd. podporovala manufakturu a průmyslovou výrobu. Díky reformám se z habsburské říše stával pomalu centralizovaný stát.
Marie Terezie byla značně konzervativní, přesvědčená katolička protireformačního zaměření a některé osvícenské ideje jí byly cizí. Do řad svých rádců brala však zejména osvícence. Byli to například A.V.Kounic, Gerhard van Swieten nebo právník Karel Antonín Martini. Mezi představitele politické vědy patřil třeba její prvorozený syn Josef II. Osvícenci navrhovali reformy a panovnice se spíše bránila a zmírňovala jejich radikánost. Konzervatizmus Marie Terezie , narůstající s postupným stářím vedl k častým rozporům mezi ní a Josefem II.