úzká souvislost mezi Masa­rykovým důrazem na individuum a na psychologii právě tak jako mezi jeho důrazem na indi­viduum, jednotliviny a na poznání konkrétní. Vědomí těchto souvislostí nás přivádí k základům Masarykovy filosofie, totiž k hlavní otázce, spojující jeho filosofii s politikou: “Je krize buržoazní společnosti krizí “člověka” nebo krizí “poměrů” ? Je třeba změnit spole­čenské vztahy nebo “člověka”?

Z odpovědí na tuto praktickopolitickou a v zásadě již i filosofickou otázku lze vyložit jak jednotu tak i rozporuplnost Masarykovy filosofie. Její jednotnost je dána Masarykovým jednotným buržoazně reformistickým stanoviskem , tj. stálým zřetelem k dílčím změnám “poměrů” při prioritě změny “člověka”. Jej rozpornost vyplývá z neřešitelnosti krize buržo­azní společnosti těmito prostředky. Masaryk neustále zápasí s tím, nakolik změnit poměry, aby se tím nesáhlo na základy buržoazní společnosti, a nakolik se orientovat na obrodu člo­věka, aby se při tom neupadlo do přílišné sebeanalýzy a nezanedbaly se dílčí změny poměrů. Podobně i jeho pokusy o řešení krize “člověka”, resp. krize buržoazní inteligence, se pohybo­valy v tomtéž bludném kruhu. Neřešitelnou byla úloha odstranit krizi inteligence a neodstra­nit společenské a ideologické základy, z nichž vyrostla. A tak se celá Masarykova filosofie zabývá opravováním různých “extrémů” a slučováním neslučitelných stránek. Výsledkem byla filosofie, která spojovala empirické studium společnosti s metafysickými spekulacemi o smyslu světa a s “prožíváním”.

Eklekticismus nevzniká u Masaryka z úsilí zachovat za každou cenu náboženství. Ek­lekticismus vzniká z neřešitelnosti úkolu zachovat a zachránit buržoazní společnost dílčími reformami a hlavně obrodou člověka. Náboženství je pak průvodní jev a nutný důsledek této snahy; proniká sice všemi stránkami Masarykovy filosofie, podřizuje se však hlavnímu úsilí – obrodit člověka jako člověka “plného”, harmonického (náboženství jako racionální výklad, jako prožívání, jako aktivita). Činit náboženské úsilí hlavním rysem Masarykovy filosofie tak znamená opomíjet primárnost politického zřetele v jeho úvahách, který jej odlišuje např. od náboženských myslitelů typu Tolstého. Masarykova filosofie jako výraz kolísání mezi díl­čími změnami poměrů a obnovou člověka je spojení iracionalistické lebensfilosofie, rozplý­vající filosofii v “praxi”, s buržoazně reformistickou politickou koncepcí.