Albert Einstein, jeden z největších fyziků všech dob, se narodil v Ulmu v roce 1879. Studoval na střední škole v Mnichově a později v Curychu, kde absolvoval i vysokou školu. V roce 1900 získal učitelský diplom, byl však další dva roky bez zaměstnání, neboť neměl švýcarské občanství. Pak nastoupil jako referent úřadu v Bernu, kde posuzoval patenty a vynálezy. Ve volnějších chvílích v úřadé a mimo pracovní dobu s velkým zájmem a hluboce studoval práce vynikajících fiziků minulosti, přemýšlel o nich a sám pilně pracoval v oblasti teoretické fyziky.

Již v průběhu studia na vysoké škole ho zaujaly nejasnosti v základech teorie elektromagnetického pole. Po sedmileté práci pak nalezl jejich řešení ve své slavné speciální teorii relativity, jejíž základy uveřejnil v roce 1905. Teorie vychází ze dvou základních principů:
první obsahuje tvrzení, že všechny fyzikální zákony mají stejný tvar (jsou kovariantní) ve všech inerciálních soustavách souřadnic (tzv. speciální princip relatiaity);
druhý postuluje, že rychlost světla má ve vakuu stejnou velikost ve všech inerciálních soustavách (princip konstantní rychlosti světla).

Z těchto principů odvodil pak Einstein lorentzovu transformaci s dokázal její platnost při přechodu z jené inerciální soustavy do druhé.

Speciální teorie relativity předpověděla ze svých principů dilataci času, kontrakci délek, relativnost současnosti a přímou úměrnost hmotnosti a energie tělesa. Zmíněné jevy byly pak - mimo jev kontrakce délek - emperimentálně ověřeny při studiu vlastností elementárních částic v urychlovačích a při studiu vlastností kosmických paprsků.

Princip konstantní světelné rychlosti změnil především naše představy o toku času a vedl k vytvoření pojmu prostoročasu. Ukázalo se, že Newtonova mechanika platí v případě, když rychlosti těles jsou ve srovnání a rychloatí světla malé; speciální teorie relativity je v tomto smyslu teorií obecnější. Ke klasickým rovnicím lze v ní přejít tak, že ve výpočtech považujeme velikost rychlosti světla za blízkou nekonečné.

Albert Einstein se zabývel i jinými základními problémy. Vyřešil problém Brownova pohybu, rozvinul Planckovy myšlenky o kvantovém charakteru vyzařování a pohlcování světla a došel k závěru, že světlo je proud světelných kvant (fotonů). Věnoval se i kapilárním jevům, vysvětlil vnější fotoelektrický jev a na základě kvantových představ odvodil vzorce pro energii tepelného záření i závislost měrných tepelných kapacit látek na teplotě při nízkých teplotách (0 - 300)K. Svými pracemi přispěl i k rozvoji statistické fyziky a velikým přínosem pro fyziku 20. století byly i jeho mnohaleté diskuse s N. Bohrem a dalšími vědci o kvantové fyzice, o příčinnosti jevů, atd.

V roce 1909 se stal mimořádným profesorem na univerzitě v Curychu a o dva roky později profesorem na katedře teoretické fyziky v Praze na německé části Karlovy univerzity. Tehdy existovala česká a německá část univerzity.

V době svého pobytu v Praze se Einstein intenzivně věnoval vědecké práci v budovách Ústavu teoretické fyziky - dnes přírodovědecká fakulta UK a stýkal se jen a užším kruhem přátel. Od studentů zásadně nepožadoval tehdy běžné poplatky za studium a za zkoušky. V Praze vytvořil, kromě dalších také cennou vědeckou práci 0 vlivu tíhové síly na šíření světla.