Pavel Zemánek je pružně přizpůsobivý a tudíž úspěšný vždy a všude. Celý příběh je vůbec zajímavý tím, že každá jeho kapitola je vnitřním monologem jedné z hlavních postav románu. Mimo Ludvíka a Pavla vykresluje dobové poměry více typů, zejména Heleny Zemánkové. Zpočátku jsou jejich společenské postoje blízké: Všechny spojuje poválečný optimismus a strana. Ludvíkovi se však protiví politické doktrinářství, v poúnorových posudcích má "pozůstatky individualismu". Svou hezkou kolegyni Markétu si dobírá, že nemá vlastní názor. Markéta je naivní dívka, která odjíždí na školení v době, kdy Ludvík očekával od jejich vztahu něco víc. Dotklo se ho, že v dopise nepsala, jak se jí po něm stýská, ale vychvalovala ranní čtvrthodinku tělocviku a zajímavé přednášky, psala, že na školení vládne zdravý duch a že revoluce na Západě nenechá na sebe dlouho čekat. Hrdina, aby dívku "potrestal" a pomstil se jí, napíše jí na otevřenou pohlednici "Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" Duch padesátých let se nezapřel, Ludvíkovi se těžko vysvětluje, že to byl jen žert. Je vyslýchán před fakultním výborem, přítel Pavel - předseda organizace - ho označí za zrádce. Je tedy vyloučen ze strany, ze studia, ze společnosti. Na vojně sloužil u jednotek PTP (pomocný technický prapor), tzv. "černých", a nuceně pracoval v dolech. Roste v něm zášť. Zbaven vojny a následovně i dolů je až po r. 1956. Najde si práci ve výzkumném ústavu, kde se setká s Helenou Zemánkovou, ženou muže, který měl podstatný podíl na jeho pádu, zrodí se v něm cynický nápad - svést tuto již uvadající a ne zrovna nejpřitažlivější ženu, aby se Pavlu Zemánkovi pomstil. Helena se svými poněkud mělkými myšlenkami, složenými z nekonečných souvětí, si ve své naivní fantazii vytvoří takovou naději v nový vztah, že stráví s Ludvíkem divokou a vášnivou noc v jeho rodném městě ve vypůjčeném pokoji. Pro svůj nový idol vzplane tak, že dokonce povolí Pavlovi dlouho odpíraný rozvod. Když zjistí, že Ludvíkovi šlo vlastně o mstu, která nevyšla, naopak byla Pavlem uvítána, pokusí se o sebevraždu. Bohužel i ta končí trapně, protože místo analgetik požila celou tubu projímadla. Takto Kundera typicky tragikomicky končí román o době, která byla vážná, ale s podobou úsměvu a kdy legrace se špatně snášela s duchem doby. Pro Kunderu je typické, že vše vždy dopadne jinak, než se původně očekávalo. Všichni hrdinové (až na Pavla) se dostávají do situace, kdy se jim zbortí všechny ideály, kdy prohlédnou a zjistí, že to, co celý život prožívali, byla jen jakási kamufláž.