Karl May

25. února 1842 se v malém saském městečku v rodině chudého tkalce Heidricha Augusta Maye a jeho ženy Christiny Wilheminy narodil drobný, slabý chlapec. Dostal jméno Karl Friedrich. Spolu se svými třinácti sourozenci prožil krušné dětství v bídě, na pokraji hladu a podvýživy. Špatné hygienické podmínky způsobily, že několik měsíců po narození oslepl.

Chlapec zdědil překypující fantazii po otci, který se místo o práci staral o nereálné plány jak rychle získat bohatství a slávu. Velký vliv na malého Karla měla i jeho babička, která mu v době jeho slepoty vyprávěla pohádky a místní pověsti. Fantazie malého Maye pracovala na plné obrátky.

V pátém roce života se mu díky péči dvou profesorů, u kterých jeho matka absolvovala kurz porodní asistentky, navrací zrak. Ale realita, kterou chlapec vidí, již není pro něj. On má svůj vlastní svět. Svět fantazie, kde je velkým hrdinou, a ne slepým dítětem, které sedělo v koutě a bylo k ničemu, jen na obtíž.

Nadaný a vnímavý chlapec je už v pěti letech zapsán do školy a doslova hltá každý potištěný papír, většinou - bohužel - podřadného obsahu. Rodině se za velkých obtíží a díky přímluvě místního kněze podaří dostat ho do učitelského semináře. Zde poprvé pociťuje trpkost nespravedlnosti. V roce 1859 bere domů zbytky svíček jako dárek pro svou těžce se uskrovňující rodinu. Je obviněn z krádeže a vyloučen ze školy. Přesto se mu podaří studium dokončit a nastupuje jako kantor tovární školy. Jeho spolubydlící, účetní továrny, mu půjčuje své starší hodinky. Nemá však Maye příliš v lásce, a tak ho jednou obviní z jejich krádeže, aby se ho zbavil. May je odsouzen k sedmi týdnům vězení. Tento trest má nedozírné následky na jeho psychiku. May se začíná mstít nespravedlivé společnosti, která z něj udělala zločince, a skutečně se jím stává. V letech 1865-67 a 1870-74 se opět dostává do věznice, většinou za kuriózní delikty.

Ve vězení nastává zásadní zlom v jeho životě. Hodně čte a vlivem vlastního uvědomění a jednoho katolického kněze (sám byl protestant) se napravuje. Začíná psát první povídky (zprvu pod pseudonymy Karel Hohental, Latréaumout, D. Jam či E. v. Linden), z nichž později komponuje své slavné romány. Roku 1875 se v povídce Old Firehand poprvé objevuje postava Vinnetoua.

Do doby před a mezi pobyty ve vězení jsou datovány Mayovy údajné cesty do USA (1862 - 1863), na Dálný východ (1864-1865) a do Orientu (1868 - 1870). Nejsou nijak potvrzeny, ale pravdou je, že ani jeho pobyt v Německu není doložen, a když byl propuštěn z vězení, uváděl, že má v úmyslu vycestovat do Ameriky.

V roce 1875 se stává redaktorem v Drážďanech a od roku 1877 se věnuje už jen psaní. Cestopisné romány, psané v první osobě jako autentické zážitky německého cestovatele, na Divokém západě známého jako Old Shatterhand a v Orientu jako Kara ben Nemsí, mu rychle získaly popularitu i za německými hranicemi. Jeho rozsáhlé spisy (vycházející v německém nakladatelství Karl-May-Verlag v Bambergu) tvoří přes sedmdesát tlustých svazků (někdy i silně pokrácených originálů). Nejslavnější je čtyřsvazkový (v originále) román Vinnetou, pak cykly a romány z Divokého západu Old Surehand, Mezi supy, Poklad ve Stříbrném jezeře a Petrolejový princ, z Orientu potom cykly Ve stínu Pádišáha a V říši stříbrného lva, dále Dobyvatelé Gran Chaca, Poklad Inků a Červenomodrý Metuzalém. Mimo dalších cestopisných románů a novel napsal i řadu dalších děl, ale o těch až příště, protože jinak by byla soutěž (str. 34) moc jednoduchá.

Jeho dílo je, stejně jako i život, dodnes obestřeno tajemstvím, která neodhalil ani ve své autobiografii, napsané roku 1910 na obranu proti množství odpůrců, jež mu značně ztrpčili poslední roky života. Je však přesto neocenitelná pro poznání Mayovy osobnosti a pro výklad podobenství v jeho díle.
Karel May zemřel jako slavný a bohatý, ale kritizovaný a zatrpklý spisovatel 30. března 1912, v době, kdy se teprve chystal napsat nejvýznamnější část svého díla. V jeho Ville Shatterhand v Radebeurlu u Drážďan, kterou koupil roku 1896, bylo v roce 1928 zřízeno Muzeum Karla Maye, fungující dodnes.


Ukázky z díla

Vinnetou /Albatros 1987, str. 7/

Víš, milý čtenáři, co znamená slovo greenhorn? Pro toho, koho bys tím slovem nazval, to je nejvýš neuctivé a ponižující označení.
Greenhorn je prostě zelenáč, člověk v zemi nový a nezkušený, který si musí dávat mimořádně dobrý pozor, aby nějakým nedopatřením někde nenarazil.
Greenhorn je člověk, kterého nenapadne vstát ze židle, když se chce posadit dáma; který pozdraví dřív pána domu, než složí poklonu jeho manželce a slečně dceři; který při nabíjení pušky strká náboje do hlavně obráceně…. Greenhorn si plete mývala s vačicí… Greenhorn považuje ťápoty krocana za stopu medvědí. Greenhorn se ostýchá položit si špinavé boty na klín svého spolucestujícího.
Greenhorn ze samé čistotnosti vláčí s sebou po prérii mycí houbu, velkou jako dvě hlavy a dobrých pět kilo mýdla…. Greenhorn rozdělává na Divokém západě tak velký táborový oheň, že šlehá až do korun stromů, a potom se diví, jak ho mohli Indiáni objevit a oddělat. Zkrátka a dobře, greenhorn je prostě greenhorn – a takový zelenáč jsem tenkrát byl i já.


Syn lovce medvědů /Olympia 1987, str. 54/

Jeli pořád na jih, podél úpatí horského pásma vlevo od prohlubně někdejšího jezera.
„Ví už můj rudý bratr, jak osvobodíme ta dva zajaté lovce?“ zeptal se Old Shatterhand.
„ Vinnetou o tom nemusí přemýšlet,“ odpověděl náčelník Apačů. „Vrátí se k Šošonům a zajatce jim vezme. Hadí Indiáni už mnohokrát prokázali, že nemají v hlavě mozek.“
„To je pravda,“ přikývl Old Shatterhand. Hned pochopil, co má Vinnetou na mysli. „Ani jeden z nich nepomyslel na to, že tu bílí lovci nejsou sami. Jinak by jistě vyslali zvědy. Máme tedy co dělat s lidmi, jejichž chytrosti se nemusíme obávat. Kdyby s nimi jel jejich náčelník Oihtka-petay, určitě by tu nechal několik zvědů.“
„Ani tak by nic nenašli, neboť Vinnetou a Old Shatterhand by přilákali jejich zraky k sobě a svedli by je z cesty.“
Dojeli k místu, kde úžlabina začínala stoupat na západ. Byla už tma, takže už nešlo určit stopy. Zabočili doprava a po chvíli rychlé jízdy po měkkém a schůdném terénu se jim zdálo, že doleva odbočuje další úzká úžlabina. Nechtěli se přátelé, s nimiž jeli, utábořit tady? Zastavili a po chvíli Vinnetoův kůň zahrabal kopytem a slabě zafrkal,což bylo znamením, že větří něco neobvyklého.


Pouští /Olympia 1992, str. 217/

Přivítali nás děti, několik psů a starý, důstojný Arab, který byl otcem jednoho z mých průvodců.
„Dovol, abych tě zavedl k šejkovi,“ pravil mi jeho syn.
Na cestě se k nám připojilo několik mužů, zůstávali však skromně za námi a neobtěžovali mě žádnými otázkami. Jejich pohledy se obdivně upíraly na mého koně. Nešli jsme daleko. Zastavili jsme před prostornou chýší, která byla postavena z vrbových kmenů, pokryta bambusem a uvnitř vyložena rohožemi. Když jsme vstoupili, zvedl se z koberce, na němž seděl, silný, statný muž. Brousil si právě nůž o kámen.
„As-salám alajkum!“ pozdravil jsem.
„ Walajkum as-salám!“ odpověděl a ostře si mě prohlédl.
„Dovol, šejku, abych k tobě uvedl tohoto muže,“ prosil můj průvodce. „Je to vznešený bojovník a neodvažuji se mu nabídnout svůj stan.“
„Když mi ho přivádíš ty, je mi vítán,“ zněla odpověď. „Posaď se, cizinče! Jsi unaven a hladov, odpočiň si a pojez! Nejdřív si však prohlédnu tvého koně!“
Ano, tak se chová pravý Arab: nejdříve kůň, potom všechno ostatní. Když se šejk vrátil, hned jsem na něm viděl, že v něm vraník vzbudil úctu ke mně.


Já, náčelník Apačů /Olympia 1992, str. 7-8/

Jsem syn tkalců chudých jako kostelní myš. Považovali mě za nadaného. Přáli si, abych studoval. Ale na gymnázium a univerzitu neměli dost prostředků. A tak moji rodiče a sourozenci dlouhá léta hladověli a strádali, abych mohl chodit do semináře a stát se učitelem. Stal jsem se jím, ale byl jsem i potom tak chudý, že jsem neměl ani ty nejlacinější kapesní hodinky, podle nichž bych vedl vyučování.
Učil jsem na tovární škole a bydlel jsem v jednom pokoji a jedné ložnici s účetním. Ten měl předtím obě místnosti pro sebe a zlobil se na mě, že už nerozhoduje sám o svém bytě a o svých návštěvách. Byl velmi zámožný. Měl dvoje hodinky. Jedny nové, dobré, a jedny staré, velmi laciné, které už nepotřeboval. Visely nepoužité na stěně. Poprosil jsem ho, aby mi ty staré na vyučování půjčoval, dokud si nebudu moci koupit hodinky sám. Učinil to. Každý den jsem si je před odchodem do školy strčil do kapsičky. Dal jsem si je tam jednou taky, když jsem jel o vánocích k rodičům a sourozencům….
Sotva jsem k nim přišel, zatkl mě četník, kterého za mnou vyslali, a protože jsem se v bezmocném zděšení zachoval jako skutečný zloděj, byl jsem pro krádež potrestán šesti týdny vězení.
Toto zděšení mě už neopustilo. Nezbavil jsem se ho, pevně se do mě zahryzlo a zevnitř mě užíralo. Myšlenka na ostudu, která mě potkala, a na soužení mých ubohých rodičů a sourozenců, se do mě zavrtávala tak hluboko a tak zhoubně, že jsem těžce a nebezpečně onemocněl. Podlehl jsem náhlé duševní depresi, v jejíchž hlubinách se rodily šílené úvahy.
Mayove cesty do Orientu
Karel May coby Old Shatterhand, bohužel jen ve fotografově ateliéru
Pravdou je, že doložené jsou jen jeho cesty v letech 1899 (Orient) a 1908 (USA). V mladí potvrzeny nejsou. To však jeho tvrzení přímo nevyvrací. Zajímavé je, že i před výpravami na přelomu století uměl May perfektně anglicky, s patrným americkým přízvukem, a také arabsky. To by jeho slova podporovalo.
Nedávno se ale v Německu objevila hypotéza, která uvádí, že skutečným Old Shatterhandem (Kara ben Nemsím) byl muž jménem Karl Rottbaum, který byl vězněn ve weidenském žaláři ve stejné době jako May. Podle této teorie mu Rottbaum vyprávěl své zážitky z cest po Africe, Asii a Americe. Pro hovoří i několik ověřených informací. Rottbaum byl vězněn za to, že se v létě r. 1860 dostal na venkovské veselici do konfliktu s místními mladíky a sám (!) několik z nich holýma rukama těžce zranil. Skutek opravdu hodný „drtící pěsti“. Neměl žádné zaměstnání, a přesto měl vždy dostatek peněz. Též z Mayovy autobiografie vysvítá, že byl vězněn s jakýmsi „velkým mužem“.
Rovněž území jihozápadu Spojených států, která May pravdivě popisuje, byla v době vzniku jeho knih vesměs teprve zkoumána, a seriózní literatura o nich tedy ještě neexistovala. Všeobecně se uvádí, že May hodně studoval geografické a etnografické knihy při svém pobytu ve vězení. Ale jak studoval, když prokazatelně neměl co? Popisoval mu krajinu tak přesně Rottbaum, nebo ji viděl na vlastní oči? Hodně otazníků, ale i dostatek faktů k utvoření vlastního názoru. Vždyť Old Shatterhand alias Kara ben Nemsí mohl být stejně dobře napůl May a napůl Rottbaum.