Řecký idealistický filosof, jeden z největších myslitelů v dějinách filosofie, nejvšestrannější učenec starověku a zakladatel vědeckého myšlení. Jako synovi makedonského dvorního lékaře se mu dostalo vynikajícího vzdělání. V sedmnácti letech přišel do Athén, aby zde dvacet let studoval u Platóna, jehož 'Akadémie' byla mezinárodním střediskem vědy a filosofie. Stal se stoupencem jeho teorie idejí, kterou později kritizoval. V roce 343 př. n. l. byl povolán na makedonský královský dvůr jako vychovatel budoucího krále Alexandra III. Velikého (asi 356-323 př. n. l.). Kolem roku 335 př. n. l. se vrátil do Athén, kde v gymnáziu 'Lykeion' (česky "lyceum") založil vlastní tzv. "peripatetickou školu". Po Alexandrově smrti musel v důsledku protimakedonských nálad Athény znovu opustit, neboť byl obžalován z bezbožnosti. Uprchl do eubojské Chalkídy, kde však již po několika měsících vyhnanství zemřel. Jeho spisy jsou bez nadsázky encyklopediemi tehdejšího vědění. Zkoumal anatomii zvířat, pohyb hvězd, lidské chování, literaturu i státní zřízení různých zemí. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny a vytvořil z nich samostatné obory. Položil základy logiky, fyziky, biologie, psychologie a dalších věd. Ontologické úvahy věnoval tzv. "první filosofii", jež je pojata jako nauka o nejobyčejnějších příčinách bytí. Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). V etice pokládal štěstí za cíl lidského života a rozlišoval tři způsoby života - rozkošnický, politický a teoretický, jehož si cenil nejvíce. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Podle počtu vládců dělil správná státní zřízení na monarchii, aristokracii a ústavní demokracii, jejich nesprávnými protějšky, v nichž se nedbá na blaho občanů, jsou tyranie, oligarchie a neústavní demokracie. Psychologická funkce uměleckého díla spočívá v očistě divákovy duše. Mezi filosofy všech dob má mimořádné postavení pro vzácnou otevřenost vůči veškeré zkušenosti, je silný ve spekulaci a má citlivý vztah k přirozenému jazyku. Na Aristotela navazovali jeho žáci, zvláště pak Theofrastos z Efesu a Eudémos z Rhodu (4. stol. př. n. l.). Ve 3. století přispěl k hlubšímu chápání Aristotelova díla Alexandros z Afrodisiady (2.-3.