Sigmund Freud životopis

Pred témer stoletím a pul se v Príbore na Morave narodil geniální a v nedávné dobe ponekud opomíjený tvurce psychoanalýzy - originální lécebné psychologické metody a uceleného, rozsáhlého a podnetného teoretického systému - Sigmund Freud. Narodil se z druhého manželství ovdovelého Jakuba Freuda, nepríliš bohatého židovského obchodníka s textilem, který se ve svých ctyriceti letech oženil s mladou, dvacetiletou Amálií Nathansonovou, jako její prvorozený, uprednostnovaný a milovaný syn. Sigmund Freud, který si své krestní jméno zmenil až ve svých dvaceti letech, žil v Príbore v bývalé Zámecké ulici jen první roky svého života, poté se jeho rodina prestehovala do Vídne. V roce 1982 se oženil se svou velkou životní láskou Martou Bernaysovou, která byla dcerou hlavního rabína v Hamburku a mel s ní šest detí. Žil monogamním životem, který byl naplnen vycerpávající prací s pacienty a obdivuhodne rozsáhlou, samostatnou a systematickou vedeckou prací, která je shrnuta v jeho 18 sebraných spisech. Po pripojení Rakouska k Nemecku byl témer na konci života vlivem nacistické persekuce donucen emigrovat do Londýna, kde krátce poté 23.9. 1939 ve veku 83 let umírá na rakovinu celisti na Maresfield Gardens 20. --------------------------------------------------------------------------------
Po gymnaziálních a univerzitních studiích na lékarské fakulte vídenské univerzity se krátce a úspešne venoval neuropatologii, za níž mu byla udelena soukromá docentura. Jeho odborné názory byly ovlivneny pobytem u významného parížského neurologa M. Charcota, svými pracemi jej ovlivnila i slavná neurologická lékarská škola v Nancy. Pod vlivem techto zkušeností se zacal intenzivne venovat spolu se svým prítelem J. Breuerem studiu a lécení neuróz. Postupne se stal vudcí osobností rozsáhlého hnutí tzv. hlubinné psychologie, smeru, který se prosadil v mezinárodním merítku, a který záhy presáhl význam psychologických ci psychiatrických ved a našel svuj výraz v sociologii, pedagogice, kulturní antropologii, filozofii, literature, filmu, výtvarném umení a v mnoha dalších oblastech. Pro vzpomínkovou ilustraci bohatých psychoanalytických úvah S. Freuda uvedme nekolik kusých poznámek k jeho pojetí psychosexuálního vývoje cloveka. Díky poznatkum z praktické lécby svých neurotických pacientu S.

Freud odhalil zásadní roli nevedomí pro chování a prožívánícloveka, které je samo o sobe pro každého prímo neprístupné a které je možné blíže zkoumat jen prostrednictvím zvláštních metod, jako jsou napríklad rozbor snu, užití hypnózy, ci analýza volne plynoucích psychických obsahu a vzpomínek. Pro život zdravého i duševne nemocného cloveka jsou podle Freuda rozhodující predevším nevedomá pudová hnutí a zpusob jejich uspokojování, zejména v nejrannejším detství. Jedním ze základních pudu je pud sexuální, zamerený k získávání slasti v nejširším slova smyslu. Ten je však v živote cloveka stále potlacován vlivem omezujících požadavku spolecenského prostredí. --------------------------------------------------------------------------------
Pohlavní pud, který S. Freud nazývá libidem, prochází pri vývoji cloveka celou radou stadií, pri nichž se váže na ruzné erogenní oblasti jeho tela. Pokud pohlavní vývoj cloveka nedosáhne svého vrcholu a ustrne na nekteré z drívejších stadií, dochází u nej ke vzniku nejruznejších sexuálních a neurotických poruch. Prvním stupnem vývoje libida je stadium orální, které nastává u dítete v prubehu jeho kojeneckého veku. Rozhodujícím místem slastných, príjemných pocitu se pro díte stávají ústa a uspokojení díte získává sáním, nejcasteji materského prsu, ci dumláním nejruznejších predmetu ve svém okolí. V pozdejším vývoji tohoto stadia se vyvíjejí zuby a v souvislosti s kousáním a žvýkáním potravy se objevuje agresivne sadistická složka chování. Zbytky orální erotiky je možné nalézt i v dospelosti napríklad v slasti, plynoucí z kourení, ze žvýkání, z polibku a kousání, ci z braní partnerových genitálií do úst. Pro dospelého cloveka, který ustrnul na tomto stadiu vývoje libida, je typická snaha nekomu se neprimerene oddat,ci naopak s druhými lidmi necitlive manipulovat, být nadmerne lehkoverný ci naopak príliš podezíravý, nezdrave optimistický ci nadmíru pesimistický. Druhým stupnem je stadium anální, které se vývoji dítete objevuje kolem druhého až tretího roku a kdy se rozhodujícím zdrojem príjemných libidinózních pocitu stává konecník, takže uspokojení je poci ováno v zadržování ci vyprazdnování stolice. Zbytky anální erotiky jsou spojovány s nekterými homosexuálními reakcemi a praktikami. Pro anální osobnost je typická sporivost, ci naopak neprimerená velkorysost, prehnaný sklon k porádku ci naopak k neporádnosti, znacná svéhlavost a vzdorovitost. Tretím stupnem ve vývojilibida, které nastává mezi tretím až pátým rokem dítete, je stadium falické, ve kterém se príjemné pocity dítete soustredí na oblast penisu a klitorisu. V prubehu tohoto vývojového období díte prožívá a reší tzv. oidipovský komplex, což je ústrední pojem psychoanalýzy, který S.

Freud vytvoril podle recké báje, v níž Oidipus nevedomky zavraždí vlastního otce a ožení se svou matkou. V podstate se jedná o nevedomý sexuální vztah dítete k rodici opacného pohlaví, pricemž rodic stejného pohlaví je vnímán jako nežádoucí sok. Falická dospelá osobnost se vyznacuje extrémy ve sklonech k ješitnosti ci k sebezavrhování, krajnostmi v pýše ci v pokore, v pohlavní zdrženlivosti ci ve velké pohlavní nevázanosti, prehánením v odvaze ci naopak v bojácnosti. Na stadium falické navazuje stadium latence, které trvá zhruba od peti let do puberty a v nemž se sexuální zájmy dítete postupne odvrací od vlastního tela k zamerení na partnera opacného pohlaví. Sexuální vývoj zdravého cloveka vrcholí v období puberty genitálním stadiem, ve kterém se jeho pudové síly i spolecenské nároky primereným zpusobem vyrovnávají. --------------------------------------------------------------------------------
Psychoanalýza spojená se jménem S. Freuda, jehož díla u nás po dlouhé dobe opet vycházejí, si v dejinách lidského myšlení právem vydobyla významné postavenía stala se vpravde nevysychajícím zdrojem inspirace pro všechny, kdo se vážneji zajímají o poznání tajemství lidské existence.
Sigmund Freud svým geniálním vedeckým dílem reprezentuje nejvýznamnejšího predstavitele psychologie XIX .a XX. století. Obtížné a dosud neuzavrené hodnocení prínosu psychoanalýzy pro moderní psychologii naráží mimo jiné i na skutecnost, že pod pojmem psychoanalýza je možné rozumet nejen teorii, metodu a terapii, ale v širším smyslu také vedu, filozofii a umení. V neposlední rade se tímto pojmem oznacuje také svébytné hnutí, jehož dejiny pokracují i do soucasnosti. I když jsou nekteré predstavy klasické psychoanalýzy soucasnou psychologií obecne považovány již za prekonané (viz napr. instinktivistické pojetí psychiky, ci príslovecný pansexualismus), mnohé Freudovy objevy, týkající se napríklad obranných mechanismu, základních principu dynamiky osobnosti, funkce nevedomí, existence prenosových fenoménu, se ji staly prirozenou soucástí pojmového arzenálu soucasné psychologie a byly verifikovány i experimentálne. Mnoho jiných poznatku Sigmunda Freuda predstavuje pro moderní psychologii témer nevycerpatelný a hojne využívaný inspiracní materiál. Nejvýznamnejší zásluhou S. Freuda v oblasti psychologie zustává skutecnost, že se stal zakladatelem psychoterapie, která se pokouší o lécbu psychických poruch prostrednictvím psychologických prostredku. Ovlivnil mnoho slavných terapeutu své doby ( viz napr.W.Stekel, A. Adler, C.G. Jung, S. Ferenci, T. Reik, H. Sachs, E. Jones, W. Reich, K.

Abraham, E. Eitington, H.Nunberg aj.), z nichž nekterí ortodoxne pokracovali ve freudove myšlenkové linii, rada z nich však nekteré Freudovy názory príkre odmítla a mnohé jinécasto originálním zpusobem modifikovala ( viz napr. analytická psychologie C.G. Junga a individuální psychologie A. Adlera). Z pozdejších terapeutu, kterí rozvíjejí Freuduv odkaz je nutné zmínit predstavitele dvou nejvýznamnejších soucasných škol, tj. teorie objektních vztahu (A. Freudová, M. Kleinová, M. Bálint, M. Mahlerová) a tzv. ego-psychoanalýzy (H. Hartmann, E. Erikson, G, Blancová, R. Blanc, O. Kernberg, H. Kohut aj.). Svým ucením podnítil S. Freud také vznik dynamické psychoterapie (viz K. Horneyová, H. S. Sullivan, E. Fromm, F. Alexander, J. H. Masserman, D. Rappaport, D. Beckj, L. Bellak, S. R. Slavson, S.H. Foulkes aj.). --------------------------------------------------------------------------------
Vedle neobehaviorismu a humanistické psychologie reprezentuje neopsychoanalýza koncem XX. století jeden ze trí nejduležitejších a rozhodujících metateoretických proudu soucasné psychologie,mezi nimiž od samého pocátku probíhá permanentní proces rozporu, konfliktu, ale i proces vzájemného sbližování a integrace. Príkladem muže být snaha predstavitelu Yalské školy (C. L. Hull, K. Spence, N. Miller, J. Dollard a H. Mowrer). o propojení behavioristických a psychoanalytických principu v oblasti motivace lidského chování. Také humanistické smery psychologie byly v mnohém ovlivneny psychoanalýzou (viz napr. daseinsanalýza L. Binswangera, existenciální analýza a logoterapie V. E. Frankla, transpersonální teorie S. Grofa, psychosyntéza R. Assagioliho apod.). Inspirativní vliv psychoanalýzy na soucasný vývoj psychologie je nepochybne dán skutecností , že psychoanalýza se pomerne rychle rozrostla také v rozsáhlé mezinárodní a institucionalizované hnutí, které reprezentuje velký pocet místních, republikových, národních i nadnárodních pracovišt, institutu, ústavu, klinik, casopisu a nakladatelství. Vznikla Mezinárodní psychoanalytická spolecnost (International Psychoanalytic Association), vydávající prestižní casopisy International Journal od Psychoanalysis, International Review of Psychoanalysis a organizující mezinárodní psychoanalytické kongresy,. Celosvetový rozmach psychoanalýzy, který byl reflektován našimi prvními propagátory psychoanalýzy ( viz napr. J. Stuchlík, N,.J. Osipov, E. Windoholz, B. Dosužkov, O. Kucera, H. Široký aj.) mel jistý dopad i na vývoj domácího psychologického myšlení.

Nadejný rozvoj psychoanalýzy byl u nás témer potlacen neoprávnenou tabuizací tohoto psychologického smeru a jeho ostrou a nekompetentní kritikou, vedenou predevším z úzkých ideologických pozic marxistické filozofie. V soucasné dobe u nás pusobí skupina prevážne pražských psychoanalytiku (viz. napr. M. Šebek, V. Mikota, J. Kocourek aj.), jejichž duležitým pocinem bylo založení oficiální Ceské psychoanalytické spolecnosti v roce 1990 a zejména Psychoanalytického nakladatelství J. Kocourka v roce 1991, které zacalo vydávat mimo Psychoanalytický sborník i další základní psychoanalytickou literaturu, která má nepochybne významný formativní vliv na soucasnou generaci psychologu.
PhDr. Zdenek Mlcák Odborný asistent FF Ostravské university.