Do středoušní dutiny patří také tři sluchové kůstky - kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Jsou zde i dva drobné svaly, které svým tahem mění napětí bubínku a pohybují třmínkem.
- vnitřní ucho - je tvořeno blanitým labyrintem, který je uložen v kostěném labirintu kosti skalní. Sluchovým orgánem je blanitý hlemýžď (cochlea), uložen v pyramidě kosti spánkové. blanitý hlemýžď - vazivová, slepě uzavřená trubička, stočená do tvaru ulity. Mezi stěnou hlemýždě a spánkovou kostí je vodnatá tekutina - endolymfa. Tato tekutina se nachází také uvnitř hlemýždě, který se skládá z části statokinetické a z části sluchové - kochleární.
- kochlea je rozdělena dolní bazilární laminou (dolní membránou) a vestibulární membránou (horní membránou) na tři části. Horní (scala vestibulis) a dolní (scala tympani) jsou vyplněny perilymfou, střední (scala media, doctus cochlearis) je vyplněna endolymfou. Scala vestibuli je uzavřena oválným okénkem, scala tympani kulatým okénkem. (viz příloha,obr.149)
Uvnitř blanitého hlemýždě (na bazilární lamině) je vlastní sluchový receptor - Cortiho orgán - receptory Cortiho ústrojí tvoří vláskové buňky, které přisedají na bazilární laminu (dolní membránu). Působí jako mechanoreceptory a dráždí se posunem nebo tahem vlásků. Princip přenosu zvukových vln
Zvukové vlny přenášené vzduchem vznikají kmitáním těles. Existuje dvojí způsob vedení zvuku:

1. kostní vedení - zvuk se přenáší na labyrint a sluchové receptory kostrou lebky. Při tomto přenosu dochází k velké ztrátě energie. Uplatňuje se při přenosu silnějších zvuků ( vysoké tóny nad 2000 Hz), při přímém dotyku zvukového zdroje s lebkou a při vnímání vlastního hlasu.

2. fyziologická cesta vedení - zvukové vlny jsou přivedeny zevním zvukovodem do ucha, kde rozkmitají bubínek. Ten přenáší zvuk do dutiny středního ucha, kde se šíří sluchovými kůstkami. „Rukojeť kladívka, které je syndezmoticky spojeno s kovadlinkou, je přirostlá k bubínku a třmínek, rovněž spojený s kovadlinkou, je zasazen do oválného okénka.“ (viz příloha,obr. 148) „Bubínek se po nárazu zvukových vln rozechvěje a tyto vibrace se přenášejí na systém kůstek, který snižuje extenze bubínku na polovinu, přičemž se zvětšuje síla kmitů. Plocha oválného okénka je asi dvacetkrát menší než vibrující plocha bubínku, takže celkové zvětšení síly kmitů je v tomto převodním systému velké.“*6 (Pohyb kůstek je i ochranným aparátem vnitřního ucha - při příliš silném zvuku ho tlumí svým pohybem). Zvukové vlny tedy pohybují třmínkem, který rozkmitává tekutinu kostěného hlemýždě - perilymfu.