I. Receptory
K tomu, aby organismus mohl zaznamenat a rozlišit množství tak rozmanitých podnětů, se musely v průběhu vývoje vytvořit specializované orgány - receptory. Jejich prostřednictvím se zachycují podněty z vnějšího nebo vnitřního prostředí organismu, mění se ve vzruchy a ty jsou pomocí dostředivých drah, vycházejících z čidel, přiváděny do ústřední nervové soustavy. V příslušných částech mozkové kůry dochází pak k rozboru (neboli analýze) zachycených podnětů, čímž se CNS dovídá o tom, co se děje v okolí nebo v nitru organismu. Kůra mozková má však kromě schopnosti podněty roztřídit i schopnost na ně odpovědět, tj. reflekčně upravit činnost orgánů, přizpůsobit je změněným okolnostem a potřebám organismu. Provádí tedy jejich skladbu (neboli syntézu).
Receptory dělíme dle různých hledisek. První dělení je na základě toho, odkud vychází přijímaný podnět:
a) exteroreceptory - přijímají podnět přicházející z povrchu těla, nebo z vnějšího prostředí.Patří sem čidla zraková, sluchová, čichová, chuťová a kožní.
b) interoreceptory - zachycují informace z vnitřního prostředí. Sem můžeme zařadit např. chemoreceptory, čidla v cévách, ve sliznici dutých orgánů aj.
c) proprioreceptory - zachycují změny v pohybové soustavě. Patří sem především šlachová tělíska, svalová vřeténka aj.
Dále můžeme receptory rozdělit na základě toho, jaký typ informací přijímají:
a) mechanoreceptory - zaznamenávají změny tlaku(dotyk), vibrace, natažení a napětí. Tlakové receptory se nacházejí např. v kůži a ve sliznicích; napětí a natažení vnímají svalová vřeténka a šlachová tělíska. Mezi mecanoreceptory patří i zvukové receptory vnitřního ucha, které vnímají chvění, a receptory rovnovážného ústrojí, které reagují na proudění tekutiny ve vnitřním uchu. Tyto receptory jsou drážděny fyzikálními podněty.
b) thermoreceptory - tato čidla jsou specializována na příjem tepla a chladu.
c) chemoreceptory - přijímají chuťové, čichové, orgánové (napětí O a CO ) a bolestivé podněty.
d) radioreceptory (fotoreceptory) - reagují na světelné (elektromagnetické) vlny.Patří sem jen tyčinky a čípky v sítnici oka.
Receptory mají vždy dvě základní stavební a funkční složky:
- smyslové buňky,které „čtou“ určitý podnět. „Četbu“ těchto buněk můžeme přirovnat k člověku, který se naučí jeden typ písma. Dostane-li text v tomto písmu, přečte jej.

jiný typ písma je pro něj nesrozumitelný.* Například světelné paprsky v buňkách hmatového tělíska nevyvolají žádné podráždění.
- nervová vlákna - v nich se „přečtený“ podnět převede na elektrochemický děj, který je podstatou vzruchu. Aferentním (dostředivým) výběžkem-dendritem senzitivního neuronu je nervové vlákno,které začíná v receptoru.Vzniklý vzruch je tímto vláknem převeden do těla neuronu a do CNS.

II. Kožní analyzátory, bolest
Kožní (somestetický) analyzátor se řadí mezi exteroreceptory. Zprostředkovává vnímání a vedení vzruchů z receptorů pro dotyk a tlak, (mechanoreceptory), chlad a teplo (termoreceptory), bolest (nociceptory). Existuje však ještě více počitků, než je zde uvedeno. Poznáváme suchost a tvrdost, prostorovou formu,šimrání, vibrace, svědění aj. Všechny tyto počitky jsou komplexní tj.vzniklé kombinací počitků základních.
„Kožní receptory leží hlavně kolem tzv. citlivých bodů v hustotě: 2 tepelné, 13 chladových, 25 dotykových a 200 bolestivých receptorů na 1cm kůže.“*1
Mechanické podněty
jsou zprostředkovávány různými tělísky (viz.příloha,obr.138)
- Vater-Paciniho tělíska - jsou to laminárně utvářené, opouzdřené receptory.Jsou uloženy v kůži -zejména bezvlasé- a rychle s adaptují. Menší tvary tohoto typu se nacházejí v různých pojivech jako např. fascie, periost a kloubní pouzdra.
- Krauseova tělíska - se vyskytují v okolí úst a na pohlavních orgánech (penis, klitoris). V těchto oblastech byly zjištěny jak rychle, tak pomalu se adaptující mechanoreceptory.
- Meissnerova tělíska - nacházejí se v lysé kůži (např. dlaně). Okolo vlasových folikulů jsou kopinatá nervová zakončení vznikající zploštěním myelizovaných nervových vláken, připevněná k folikulům kolagenem.Zde se také nacházejí
- Merkelovy disky - jsou zvláštně uspořádané buňky pokožky (epidermis) s delší dobou adaptace
- Ruffiniho tělíska - jsou nemyelinizovaná (delší výběžek neuronu -axon- není obalen mielinovou pochvou) se stočenou strukturou opouzdřená kolagenovou tkání. Nacházejí se v pojivu kůže, kloubních pouzder a vazů, adaptují se pomalu. Do této skuiny receptorů, s obaly tvořenými okolní tkání, se také řadí Golgiho kloubní receptory a svalová vřeténka.
Některé mechanické podněty,jako třeba lechtání-pomalé pohyby po kůži, jsou také zachycovány volnými nervovými zakončeními.
Prahové hodnoty
Adekvátním podnětem pro všechny tlakové receptory je deformace kůže,popř. ohyb vlasů. Prahová hodnota intenzity tlaku závisí na místě působení.Nejmenší je na špičce jazyka a na nose, dále se zvyšuje od rtů, přes konečky prstů,čelo a hřbet nohy, k zádům a k plosce nohy, kde je asi 120krát větší než na špičce jazyka.

Když se plocha dotyku zvětší, je prahový tlak nižší.
Tepelné podněty
jsou zaznamenávány specifickými tepelnými a chladovými receptory, což jsou nemyelinizovaná a myelinizovaná nervová vlákna ležící v pokožce a ve svrchních vrstvách škváry (v kůži je více chladových receptorů než tepelných). Byla potvrzena i existence nespecifických receptorů, které reagují na bolestivé teplo a chlad. Předměty stejné teploty jako kůže nepociťujeme ani jako teplé, ani jako chladné, takže „teplota kůže je jakousi fyziologickou nulovou teplotou.“*2 Kůže v závislosti na okolní teplotě však mění svou vlastní, termoreceptory se adaptují - do určité míry. Prahový podnět je pro různá místa na kůži různý.Teploty vyšší než 45°C jsou pociťovány jako bolest.
Bolest
Bolest je nepříjemný prožitek, který má mezi ostatními vjemy zcela mimořádný význam. Je signálem poruchy funkce organismu. Bolest je způsobena nocicepčními (nocere=škodit) podněty. Receptory bolesti- nociceptory( jde o tzv. volná nervová zakončení) reagují na chemická dráždění různými látkami, které vznikají při rozpadu tkáně. Nejúčinnější je histamin, na podráždění se však podílejí i jiné látky jako např. serotonin, acetylcholin aj. Na 1cm kůže nebo sliznice připadá asi 100 volných nervových zakončení vedoucí bolest. Bolestivé počitky však nejsou vnímány ze všech částí těla stejně. Bolest je také různě vnímána a snášena.
Bolest můžeme rozdělit na 3 druhy :
- kožní (povrchová)
- hluboká - vychází ze svalů, šlach, kloubních pouzder
- orgánová - ta vychází z určitých úseků(orgánů) trávicí trubice, CS, močopohlavního systému.
Obecně můžeme říci, že je lépe snesitelná bolest povrchová, než bolest hluboká a orgánová. Některé typy orgánových bolestí (např. bolest slinivky břišní, srdečního svalu aj.) mají zničující charakter. Orgánové a hluboké bolesti bývají často nepřesně ohraničené a bývají doprovázeny i celkovou nevolností.

III. Chemické čití, čich a chuť
Vývojově nejstarším typem čití je schopnost reagovat na chemické podněty.Chemické podněty byly první, které působily již na jednobuněčné živočichy.U člověka vznikly specialisované chemické receptory, které slouží k těm nejzákladnějším funkcím jako je orientace, vyhledávání a přijímání potravy a regulace dýchání.
Chemoreceptory ovlivňující dýchání jsou skupiny buňek, které reagují na množství O a CO. Jsou inervovány vlákny hlavových nervů, které přenášejí informace do mozkového kmene a k dýchacímu centru. Tyto buňky jsou uložené v místě, kde se společná krkavice štěpí na vnitřní a vnější.
Čich
Čichový systém spolu s chuťovým patří k chemorecepčním čidlům.

Citlivost na chemické vlivy prostředí je obecnou vlastností živých organismů.U moderního člověka však došlo ke značnému omezení významu čichu, více informací o okolním světě získává zrakem a sluchem.
Čichová sliznice zaujímá plochu asi 2,5-3 cm , tvoří ji horní třetina septa a horní skořepa.Čichovými receptory jsou čichové buňky. Jsou to tenké tyčinkovité buňky vytvářející u povrchu sliznice pohárkovitý útvar, z něhož vychází jemné vláskovité výběžky na povrch čichové sliznice. Směrem do hloubky se buňky zužují a vybíhají v tenké výběžky, které čichovou kostí procházejí do lebeční dutiny. Zde vstupují do paličkových výběžků tzv. čichového mozku a přepojují se. Soubor nervových vláken vycházející z paličkovitých výběžků tvoří čichový nerv. (viz.příloha,obr.130)
Při klidném dýchání nepřichází vdechovaný vzduch s čichovou sliznicí do styku.Při čichání se však proud vzduchu mění a receptory jsou drážděny.Mechanismus učinku čichového podnětu je vysvětlován tak, že plynné látky ze vzduchu se ve vrstvě sekretu čichové sliznice rozpouštějí a tím se dostávají do styku s lipoidním povlakem vláskových výběžků receptoru.Tam se dle různých teorií( navzájem se však nevylučují) buď inaktivují enzymy, nebo se mění elektrické vlastnosti membrány,popř. propustnost pro Na+.
Rozsah čichové sliznice se u různých živočichů liší.Většina savců jsou makrosmati - mají velmi dobře vyvinutý čich a rozsáhlou čichovou sliznici; člověk a opice se řadí k mikrosmatům - mají poměrně málo vyvinutý čich. Člověk dokáže rozeznat 2000-4000 rozličných pachů, ale rozdíl intenzity pachu pozná teprve při změně o 30%. Citlivost pro čichové podněty je u člověka asi o 6-8 řádů nižší než u psa. Čichové buňky jsou velmi adaptabilní. Pokud určitý pach působí na čichový receptor příliš dlouho, přestneme ho cítit.
Chuť
Chuťové čidlo informuje CNS o povaze látek,které přicházejí do zažívacího ústrojí. Chuťovým receptorem jsou chuťové pohárky (viz.příloha,obr.134), rozptýlené v dutině ústní, ve sliznici jazyka, měkkého patra, na zadní stěně hltanu a na hltanové příklopce. Celkem máme asi 9000 chuťových pohárků (nejvíc jich je na jazyku a v okolí jazykových bradavek). Ve stáří postupně ubývají. Mimo specifické chuťové recepory jsou ve sliznici dutiny ústní a hltanu také receptory pro dotykové, tepelné a bolestivé pocity, které dotvářejí chuť.
Receptory chuťových pohárků jsou chuťové buňky, obalené nervovými vlákny několika hlavových nervů, jejichž vlákny jsou chuťové vzruchy vedeny do mozkového kmene. Ve sliznici jazyka jsou žlázky produkující sliny, jenž rozpouštějí látky v potravě.

Vzniklé roztoky dráždí chuťové buňky.
Jsou známy čtyři chuťové počitky: slanost, sladkost, hořkost a kyselost; kterým odpovídají i čtyři funkčně rozdílné receptory, soustředěné na jazyku do určitých skupin - pásů: (viz.příloha,obr.135)
- na špičce jazyka převládají receptory pro sladké a slané látky
- po stranách jazyka - vpředu slanost, v zadní části kyselost
- na kořeni jazyka leží receptory pro hořkost.
Práh citlivosti je pro různé chutě různý a závisí na koncentraci a době působení látky. Chuťové podněty mají, na rozdíl od jiných senzorických stimulů, schopnost zachovávat v nervovém systému dlouhodobou stopu.To způsobuje, že takový podnět může vytvořit podmíněné spojení s eventuálním stavem nemoci, který vznikl po požití nějaké jedovaté látky. Vznikne tak podmíněná chuťová averze, která v přírodě zamezuje opakované požití potravy, jež nějak poškodila živočicha.

IV. Zrak
Jedním z nejdůležitějších systémů zajišťujících orientaci v okolním prostředí je zrakové ústrojí, je jím přijímáno zhruba 80% informací. Čidlem zrakového ústrojí je oko, což je složitá optická soustava, která má za úkol vytvoření obrazu na sítnici, základní analýzu a syntézu v sítnici a převod nervových vzruchů do podkorových a korových oblastí mozku. Zraková dráha začíná v sítnici a končí v zrakovém analyzátoru, který je umístěn v mozkové kůře týlních laloků na jejich zevní a vnitřní straně.
Stavba oka : (viz příloha - obr.109)
Oční koule (bulbus oculi) je uložena dutině očnice, ohraničené kostmi lebky. Poškození oka při nárazech na kostěný podklad zabraňuje tukový polštář, na kterém pohyblivý bulbus spočívá. Vchod do očnice je uzavřen víčky.
Stěna oka je tvořena třemi obaly : zevní vazivová vrstva- bělima, střední - cévnatka a vnitřní vrstva - sítnice s receptory.
struktura:
- bělima (sciera) - silná, bílá vazivová blána, která tvoří pevný obal oční koule. V přední části přechází v rohovku.
- rohovka (cornea) - průhledná; tvarem se podobá vypouklému hodinovému sklíčku. Skládá se z tenkých, hustě na sebe přiložených, vazivových lamel.
- cévnatka (choroidea) - tvoří střední vrstvu bulbu bohatě protkanou cévami, které ji zásobují krví. Jsou zde také uloženy buňky obsahující hnědý pigment, který zabraňuje rozptylu světelných paprsků v oku. Přední část cévnatky přestupuje v řasnaté těleso.
- řasnaté těleso (corpus ciliare) - je zřasený prstenec, volně visící mezi bělimou a rohovkou, složený z hladkého svalu a vazivových vláken, na která se připojuje pouzdro čočky. Řasnaté těleso ovlivňuje zakřivení čočky smršťováním či uvolňováním svalu (tím dojde k vyklenutí či oploštění čočky a její světelná lomivost se tak mění).
- čočka (lens crystallina) - je tvořena tuhou, rosolovitou, dokonale průhlednou hmotou; obsahuje 98% vody. Na povrchu má jemné vazivové pouzdro, do kterého jsou upnuta vlákna řasnatého tělesa. čočka je velmi pružná - při uvolnění tahu závěsných vláken se vyklene.
- duhovka (iris) - tvoří kruhový terčík z hladkého svalstva.

Uprostřed je kruhový otvor - zornice (pupilla). Hladká svalovina zde tvoří dva svaly. Paprsčitě orientované svalové snopce zornici rozšiřují, zatímco kruhový sval se smršťuje a tím zužuje zornici a omezuje přístup světla do dalších částí oka. Příkladem může být zornicový reflex - při jasném světle dochází ke zúžení zornice. Duhovka je pokryta epitelem, ve kterém je uložen pigment. Jeho množství ovlivňuje barvu duhovky.
- sklivec - je rosolovitá, průhledná hmota, tvořící většinu vnitřku oční koule mimo přední a zadní oční komoru, které vyplňuje komorová voda vznikající z krevní plasmy (oční komory jsou prostory mezi rohovkou a přední plochou duhovky=přední komora, a mezi zadní plochou duhovky a přední plochou čočky=zadní komora).
- sítnice (retina), (viz příloha,obr.161) - tvoří 2/3 vnitřní plochy oční koule. Stavba sítnice je složitá. „Skládá se z 10 vrstev, které obsahují různé funkční složky. Jejich uspořádání v celé ploše sítnice není stejnoměrné. Od vnitřní plochy sítnice k vnější to jsou : vnitřní membrána limitans, vrstva nervových vláken, vrstva gangliových buňek, vnitřní plexiformní vrstva (propojení buněk gangliových s bipolárními,amakrinními a horizontálními buňkami), vnitřní jaderná vrstva (v ní dominují jádra bipolárních, amakrinních a horizontálních neuronů), vnější plexiformní vrstva (propojení mezi receptorovými buňkami), vnější jaderná vrstva (jádra tyčinek a čípků), vnější membrána limitans, vrstva tyčinek a čípků a pigmentová vrstva. Funkčními elementy sítnice jsou receptory - tyčinky a čípky, přepojovací bipolární neurony se svými vmezeřenými neurony, jež je vzájemně spojují - amakrinními a horizontálními buňkami, a konečně gangliové buňky, jejichž axony vytvářejí zrakový nerv.“*3 Pouze v sítnici jsou buňky schopné reagovat na světelné záření - světločivné buňky, tj. tyčinky a čípky.
tyčinky - jejich počet je asi 120-125 miliónů a jsou orgánem skotopického (nebarevného) vidění.Mají maximální citlivost k rozdílům intenzity světla. Citlivost tyčinek (i čípků) za šera stoupá - adaptace na šero, a naopak při velkém osvětlení klesá citlivost klesá - adaptace na světlo (ta trvá zhruba 5 minut, kdežto maximální přivyknutí tmě může trvat až 45 minut). čípky - jejich počet je menší než u tyčinek, asi 6 miliónů. Slouží k dennímu, barevnému vidění - fotoskopickému vidění. Největší počet (250000/mm ) jich je nashromážděn v místě, které se nazývá “žlutá skvrna“ (leží asi 5 mm zevně od papily zrakového nervu). Je to místo nejostřejšího vidění.

Oproti tomu místo vstupu zrakového nervu je absolutně necitlivé ke světlu (neobsahuje žádné receptory) a představuje tzv.“slepou skvrnu“.
Vnímání světla a barvy
Tyčinky obsahují pigment rhodopsin (zrakový purpur), který je citlivý na světlo. Adaptace na světlo(tmu) je fotochemický děj, způsobený rozkladem rhodopsinu světlem(syntézou rhodopsinu ve tmě). Průběh je složitý, pouze ho shrnu :*4 rhodopsin při osvětlení bledne a rozpadá se na opsin (což je bílkovina) a retinal (derivát vitamínu A) za vzniku akčních potenciálů ve zrakovém nervu. Regenerace rhodopsinu probíhá ve tmě buď přímo, nebo přes reakcemi vzniklý retinol, který se sloučí s opsinem.
V čípcích je obsažen pigment iodopsin, který je složen z retinalu a fotopsinu. Je předpokládán analogický biochemický cyklus jako u rhodopsinu. Viditelné spektrum lidského oka je 400 - 750 nm. V něm umí rozeznat asi 150 různých barev a zhruba 5 000 odstínů. Vjem kterékoli barvy můžeme vyvolat smíšením tří primárních barev : červená (647 - 723 nm), zelená(492-575 nm) a modrá (450 - 492 nm). Podkladem barvného vidění je vidění trichromatické (pro tři základní barvy).
Vytvoření obrazu na sítnici
podmiňuje rozlišovací schopnosti zraku. Zároveň je však závislé na osvětlení a velikosti předmětu, na funkci světlolomného aparátu oka, zornice a pomocných zařízení.
Optický aparát oka tvoří rohovka, komorová voda, čočka a sklivec. Světelný paprsek, který vstupuje do oka, se láme na rohovce. Poté prostupuje komorovou vodou k čočce, láme se na nejprve na její přední ploše, poté ještě znovu na zadní ploše a nato se zobrazí na sítnici. Obraz vytvořený na sítnici je plochý; teprve spojení dvou obrazů, vytvořených na sítnici levého a pravého oka, umožní prostorové vidění. Lidské oko by bylo schopno vidět bez čočky, ztratilo by však schopnost akomodace. Na rohovku připadají 2/3 celkové lomivosti oka, kdežto na čočku pouze 1/3. „Optická mohutnost afakického oka (bez čočky) je přibližně 42 D, optická lomivost čočky je 18 D, to znamená, že optická lomivost (mohutnost) oka je 42+18 = 60 D, udává se i více než 66 D.“*5
Pro správné zaostření na obraz je velmi důležitá schopnost akomodace, tj. změna vyklenutí přední a zadní plochy čočky. Normální oko, které hledí do dálky, zobrazuje na sítnici předměty, z nichž vycházejí paprsky a dopadají do oka rovnoběžně. Teoreticky se tyto předměty nacházejí v nekonečnu. Tam je také umístěn tzv.vzdálený bod. Prakticky však leží ve vzdálenosti 5m, protože na větší vzdálenost čočka neakomoduje (má stále stejné zakřivení). Pokud paprsky vycházejí z předmětů ležících v menší vzdálenosti než 5m, vstupují na sítnici nezaostřené a ke spojení dochází až za ní. Aby oko mohlo tyto předměty vidět ostře, musí akomodovat.

Nejbližší bod, který je zcela akomodovaným okem viděn ostře, je označen jako tzv.blízký bod. Jeho vzdálenost od oka se s věkem zvyšuje. Ve 20 letech je asi 10cm, ve 30 asi 15cm. Rozsah mezi vzdáleným a blízkým bodem se nazývá akomodační šíře, vyjadřuje se v dioptriích. Akomodace je řízena reflexivně. Přídatné orgány oka
- okohybné svaly - zajišťují postavení a pohyb očních koulí. Očním bulbem pohybuje 6 svalů - 4 přímé a 2 šikmé; zajišťují prakticky pohyb všemi směry.
- oční víčka (palpebrae) - uzavírají očnici a chrání oko. Podkladem horního i dolního víčka je vazivová ploténka, ke které se upíná kruhový sval oční. Zvnějšku jsou víčka kryta jemnou kůží, která při okrajích přechází ve spojivku. Po okrajích víček vyrůstají řasy, které chrání oko před prachem a nadměrným oslněním. V jejich blízkosti ústí také mazové žlázy, chránící kůži před slzami.
- spojivka (conjuctiva) - je to tenká, narůžovělá blanka, která přechází z vnitřní plochy víček na přední plochu bělimy a končí v okrajích rohovky. - slzná žláza (glandula lacrimalis) - nalézá se při horním, zevním okraji očnice. Drobnými vývody na spojivku horního víčka z ní vytékají slzy s mírným antibakteriálním účinkem a mrkáním se roztírají po bělimi a rohovce. Slzy jsou hromaděny ve vnitřním koutku oka. Odtud odtékají drobnými kanálky do slzného váčku, který leží pod kůží vnitřního koutku. Z něj jsou pak slzy odváděny kanálkem do nosní dutiny. (viz příloha, obr. 110)
Vady a poruchy zraku
Vady optického zařízení oka
- astigmatismus - je způsoben tím, že světelné paprsky jsou rozptýlené, tudíž nemíří do bodového ohniska na sítnici. Rohovka je více zakřivena ve směru vertikálním než v horizontálním, proto se ohniska pro oba směry paprsků liší. Rozdíl zakřivení je 0,1mm, což změní lomivost o 0,5 dioptrie. Je to fyziologický astigmatismus, který vidění výrazně nezhoršuje. Postihuje nejčastěji rohovku, zřídka i čočku. Koriguje se cylindrickými čočkami.
- ametropie - lomivost je jiná než u normálního oka (emetropického), kdy se rovnoběžné paprsky soustřeďují na sítnici bez akomodace. Příkladem je krátkozrakost a dalekozrakost.(viz příloha,obr.160)
krátkozrakost (myopie) - osová délka oka je příliš velká , proto se rovnoběžné paprsky sbíhají už před sítnicí. Vzdálený bod je v konečné vzdálenosti (narozdíl od emetropického oka) a leží těsně vedle bodu blízkého, takže akomodační šíře oka je velmi malá. Tato vada se koriguje rozptylkami. Bývá často vrozená.
dalekozrakost (hypermetropie) - osová délka oka je příliš malá, takže rovnoběžné paprsky se sbíhají až za sítnicí.

Vzdálený bod je vzdálenější než u emetropického oka. Tato vada je korigována spojkami. Vyskytuje se často u starých lidí.
Poruchy vnímání barvy
- anomálie - vzniká při snížení citlivosti na některou z primárních barev. Trichromatické vidění je sice zachováno, ale je sníženo rozlišování barev. V těžších případech citlivost na určitou barvu zcela chybí (jde o barevnou slepotu), což je označováno jako anopie. dichromázie - postižení vnímají okolí pouze ve dvou barvách
monochromázie - postižené osoby vidí okolí pouze v různých odstínech šedi (nerozlišují vůbec barvy). Tato porucha je však velmi vzácná.
- snížená nebo zcela chybějící schopnost vnímat červenou barvu je značena předponou prot- k anomálii (resp. anopii), pro zelenou barvu předponou deuter- , pro modrou trit-. Někdy jsou všechny tyto poruchy barvocitu označovány jako daltonismus (podle anglického fyzika Daltona, který trpěl protanopií a podrobně ji popsal). Tato vada je dědičná.
Poruchy okohybných svalů
- strabismus = šilhání - je to neschopnost udržet obraz v korespondujících bodech sítnice. Podle odchylky očních os rozlišujeme strabismus konvergentní (sbíhavý) a divergentní (rozbíhavý). Bývá také doprovázen diplopií (dvojitým viděním).
- slabozrakost (amblyopie) - vzniká v případě neléčení strabismu

V. Sluch
Sluch, vedle zraku, nám nejvíce napomáhá při orietaci v prostoru a především k dorozumívání.
Sluchový orgán se skládá ze zevního, středního a vnitřního ucha. (viz.příloha,obr.108)
- zevní ucho (boltec) - je tvořeno mušlovitou chrupavkou pokrytou kůží. Nálevkovitě se zužuje a přechází do krátké chrupavčité trubice zevního zvukovodu, na kterou navazuje kostěný úsek zvukovodu zakončený bubínkem. Zvukovod je uvnitř vystlán kůží. Boltec spolu se zevním zvukovodem slouží jako rezonátor; u zvířat je pohyblivý a reflexně se staví proti přicházejícímu zvuku (u člověka se tato možnost pohybu postupně vytratila).
- bubínek (membrana tympani) - oválná, tenká, vazivová blanka, kónicky vsunutá do prostoru středního ucha. Odděluje zevní zvukovod od středního ucha. Na vitřní ploše se k němu připojuje kladívko.
- středoušní dutina (cavitas tympani) - je to malý prostor uvnitř kosti spánkové. Od zevního zvukovodu je oddělena bubínkem; od vnitřního ucha kostěnou stěnou, ve které je oválné okénko. S nosohltanem je středoušní dutina spojena Eustachovou trubicí - vyrovnává tlak dutiny bubínku s okolím (aby mohl bubínek kmitat).Při polknutí či zívnutí se otevírá a vpouští vzduch do středouší.

Do středoušní dutiny patří také tři sluchové kůstky - kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Jsou zde i dva drobné svaly, které svým tahem mění napětí bubínku a pohybují třmínkem.
- vnitřní ucho - je tvořeno blanitým labyrintem, který je uložen v kostěném labirintu kosti skalní. Sluchovým orgánem je blanitý hlemýžď (cochlea), uložen v pyramidě kosti spánkové. blanitý hlemýžď - vazivová, slepě uzavřená trubička, stočená do tvaru ulity. Mezi stěnou hlemýždě a spánkovou kostí je vodnatá tekutina - endolymfa. Tato tekutina se nachází také uvnitř hlemýždě, který se skládá z části statokinetické a z části sluchové - kochleární.
- kochlea je rozdělena dolní bazilární laminou (dolní membránou) a vestibulární membránou (horní membránou) na tři části. Horní (scala vestibulis) a dolní (scala tympani) jsou vyplněny perilymfou, střední (scala media, doctus cochlearis) je vyplněna endolymfou. Scala vestibuli je uzavřena oválným okénkem, scala tympani kulatým okénkem. (viz příloha,obr.149)
Uvnitř blanitého hlemýždě (na bazilární lamině) je vlastní sluchový receptor - Cortiho orgán - receptory Cortiho ústrojí tvoří vláskové buňky, které přisedají na bazilární laminu (dolní membránu). Působí jako mechanoreceptory a dráždí se posunem nebo tahem vlásků. Princip přenosu zvukových vln
Zvukové vlny přenášené vzduchem vznikají kmitáním těles. Existuje dvojí způsob vedení zvuku:

1. kostní vedení - zvuk se přenáší na labyrint a sluchové receptory kostrou lebky. Při tomto přenosu dochází k velké ztrátě energie. Uplatňuje se při přenosu silnějších zvuků ( vysoké tóny nad 2000 Hz), při přímém dotyku zvukového zdroje s lebkou a při vnímání vlastního hlasu.

2. fyziologická cesta vedení - zvukové vlny jsou přivedeny zevním zvukovodem do ucha, kde rozkmitají bubínek. Ten přenáší zvuk do dutiny středního ucha, kde se šíří sluchovými kůstkami. „Rukojeť kladívka, které je syndezmoticky spojeno s kovadlinkou, je přirostlá k bubínku a třmínek, rovněž spojený s kovadlinkou, je zasazen do oválného okénka.“ (viz příloha,obr. 148) „Bubínek se po nárazu zvukových vln rozechvěje a tyto vibrace se přenášejí na systém kůstek, který snižuje extenze bubínku na polovinu, přičemž se zvětšuje síla kmitů. Plocha oválného okénka je asi dvacetkrát menší než vibrující plocha bubínku, takže celkové zvětšení síly kmitů je v tomto převodním systému velké.“*6 (Pohyb kůstek je i ochranným aparátem vnitřního ucha - při příliš silném zvuku ho tlumí svým pohybem). Zvukové vlny tedy pohybují třmínkem, který rozkmitává tekutinu kostěného hlemýždě - perilymfu.

Přes stěnu blanitého hlemýždě je vlnění kapaliny přenášeno na tekutinu uvnitř - endolymfu. Pohyb kapaliny vyvolá chvění vazivové membrány Cortiho orgánu a dráždí vláskové buňky (delší vlásky jsou rozechvívány hlubokými tóny, kratší vlásky vysokými tóny). Vláskové buňky jsou opředeny nervovými vlákny a vzniklé vzruchy jsou vedeny vlákny osmého hlavového nervu do mozku a dále do mozkové kůry. (viz.příloha,obr.148 a 149)
Vnímání zvuku
Lidské ucho je schopno vnímat zvuky v rozsahu zhruba 16 - 20 000 Hz. (U zvířat bývá tento rozsah značně posunut doprava, tj. až 100tis. Hz). Vedle základních tónových frekvencí ucho vnímá i svrchní tóny, tj.zabarvení hlasu. Pro zajímavost - mužský hlas se pohynuje v průměru kolem 120 Hz, kdežto hlas ženský kolem 250 Hz.

VI. Orgány polohy a pohybu
Vnímání polohy a pohybu těla je důsledkem činnost celé řady receptorů jako např. svalových, kožních,zrakových atd. Rozhodující roli zde však mají čidla polohy a pohybu hlavy (a tím vlastně i celého organismu) v tzv. vestibulárním ústrojí vnitřního ucha.
Vestibulární aparát je uložen v kosti skalní v kostěném labyrintu, v němž je uložen labyrint blanitý, vyplněný endolymfou.
Vnímání polohy hlavy - zabezpečují dva blanité váčky - utriculus (vejčitý váček) a sacculus (kulovitý váček), které jsou naplněny tekutinou. Na vnitřní ploše jejich stěn se nacházejí políčka složená z receptorů polohy. Ty jsou opatřeny jemnými vláknitými výběžky, které se noří do rosolovité hmoty na povrchu políček. Na tenké vrstvě té hmoty jsou krystalky vápenatých solí - otolity. Při změně polohy hlavy dochází k pohybu krystalků a k podráždění konečků buněčných výběžků prostupujících rosolovitou hmotou.
Vnímání pohybu hlavy - zabezpečují tři polokruhovité kanálky uložené ve třech, na sebe kolmých rovinách. Kanálky jsou na začátku rozšířené, na stěnách jsou zde uloženy receptory pro vnímání pohybu - buňky s tenkými výběžky. Pohyb tekutiny uvnitř kanálků (vyvolaný rotačním pohybem hlavy) podráždí tyto buňky. Souhrou funkce všech tří kanálků je získána ucelená informace o pohybu hlavy. Vzruchy, které vycházejí receptorů váčků i kanálků, jsou osmým hlavovým nervem převedeny do mozkového kmene a do mozkové kůry. Na této úrovni se tak setkávají informace z různých svalových, šlachových, kožních receptorů s informacemi z oka. Dochází k rozboru všech přijatých informací, na jehož základě vzniká o poloze těla informace výsledná. Ta je velmi důležitá pro udržení vzpřímené polohy a rovnováhy těla.

Dráždění vestibulárního ústrojí (může vést až k trvalému poškození)
- nystagmus (pohyby očních koulí k jedné straně a zpět) - vzniká silným podrážděním vestibulárního aparátu pohybem, zejména rotací, galvanicky, kaloricky. Volním zaměřením pohledu korovými impulsy se oční koule navracejí zpět. Může se však vyskytnout i při poškození CNS.
- závratě - jsou důsledkem dráždění či poškození vestibulárního ústrojí. Obvyle jsou doprovázeny vegetativními příznaky jako je zblednutí, pokles krevního tlaku, pocení, změna šíře zornic, nevolnost a zvracení.
Poznámky :
*1 I.Dylevský - Somatologie ; str. 418
*2 J.Mysliveček, J.Myslivečková-Hassmannová -Nervová soustava;str.197
*3 J.Mysliveček, J.Myslivečková-Hassmannová -Nervová soustava;str.221
*4 přesný popis rozkladu rhodopsynu je možné najít v knize J.Mysliveček, J.Myslivečková-Hassmannová - Nervová soustava na str. 224
*5 J.Mysliveček, J.Myslivečková-Hassmannová -Nervová soustava;str.218
*6 J.Mysliveček, J.Myslivečková-Hassmannová -Nervová soustava; str.208.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Smyslové orgány