V některých případech je koncentrace těchto látek ve vakuole dostatečně vysoká a tvoří se krystaly. Například přebytky jedovaté kyseliny šťavelové reagují s ionty vápníku na neškodný šťavelan vápenatý . Pestrost a krása světa rostlin je do značné míry podmíněna přítomností širokého spektra různých barviv. Lze je rozdělit na barviva rozpustná ve vodě (hydrochromy) a barviva rozpustná v tucích a jejích rozpouštědlech (lipochromy). Hydrochromy se vyskytují v buněčné šťávě vakuol (antokyany), lipochromy, jsou obsaženy v plastidech (chlorofyly, karoteny, xantofyly ). Antokyany mají značné rozšíření v přírodě. Zbarvují např. modře květy pomněnek, červené květy máků či růží, dále jsou obsaženy v mnohých plodech (ptačí zob, černý rybíz aj.), v listech (červené zelí) apod. Podle reakce buněčné šťávy vakuol, tj. její kyselosti či zásaditosti, se mění barva antokyanů; kyselé roztoky antokyanů bývají červené, neutrální fialové a zásadité modré.

Plastidy jsou charakteristické organely eukaryotických rostlinných buněk. Jejich přítomnost je podmiňována autotrofním způsobem výživy, jsou místem fotosyntézy. Na povrchu jsou kryty dvojitou membránou. Vznikají dělením již existujících plastidů. Chloroplasty jsou zelené fotosynteticky aktivní plastidy, vyskytující se v zelených částech rostlin. U vyšších rostlin mívají nejčastěji čočkovitý tvar o šířce 2 až 5 mm. V každé buňce jich bývá obvykle několik desítek. Povrch chloroplastů kryje dvojitá membrána, jejíž vnitřní část vytváří systém plochých váčků, thylakoidů. V těch jsou umístěna fotosyntetická barviva, umožňující zachycení a přeměnu sluneční energie na energii chemických vazeb. Hlavním fotosyntetickým barvivem je chlorofyl, který existuje v několika typech (a,b,c,d).

Při stárnutí listů, stonků či plodů ztrácejí chloroplasty vlivem rozkladu chlorofylu zelenou barvu a mění se na chromoplasty. Tento proces je nápadný např. při dozrávání šípků nebo plodů rajčat . Chromoplasty představují fotosynteticky neaktivní plastidy žluté, oranžové či červené barvy, což je podmíněno přítomností specifických barviv – červených až žlutých karotenů a žlutých xantofylů. Chromoplasty se vyskytují ve zralých plodech, květech, barevně se uplatňují v podzimním listí, někdy jsou obsaženy i v kořenech (např. u mrkve). Chromoplasty v řadě případů, díky nápadnému zbarvení rostlinných částí, napomáhají při opylování květů či rozšiřování plodů prostřednictvím živočichů. Leukoplasty neobsahují žádná barviva; jsou schopny syntetizovat a hromadit rozmanité látky, zejména škrob, oleje a bílkoviny.

Nejhojnějším typem jsou leukoplasty hromadící škrob - amyloplasty. V chloroplastech rostlin vzniká tzv. asimilační škrob, který se ve formě jednoduchých cukrů převádí do amyloplastů, kde se ukládá jako zásobní škrob. Škrob je nejrozšířenější zásobní látkou zelených rostlin. Buňku ve smyslu teorie systémů lze chápat jako složitý, heterogenní, dynamický a otevřený systém tvořený buněčnými strukturami (organelami). Systém buňky je vlastně množinou prvků systému s určitými vlastnostmi, vzájemnými vztahy a vztahy k prostředí. Buňka představuje složitou, prostorově rozčleněnou základní stavební a funkční jednotku těla rostliny. U jednobuněčných organismů (bakterie, sinice, řasy) existuje samostatně a vykonává všechny životní funkce.

Dělení buněk

Buňky vznikají nejčastěji dělením buněčným čili cytokinezí. Dělení buněk zpravidla předchází dělení jádra již existujícího (karyokineze). Někdy dochází k rozdělení jádra a nikoli k dělení buňky a tak vznikají vícejaderné buňky anebo po splynutí jader buňky polyploidní. V podstatě rozlišujeme dva způsoby dělení jádra buněčného a to dělení přímé (amitózu) a nepřímé (mitózu).