Klonovanie

Abychom porozuměli, co to vlastně klonování je, musíme znát význam níže uvedených pojmů.


Klon = skupina buněk geneticky zcela totožných a vzniklých dělením z jedné buňky ( resp. organismu)

Klonování = množení buněk či zárodků, ale také úseků dědičné informace (genů), jímž se získá populace identického složení (charakteru, vlastností) jako byl výchozí materiál

DNA = zkr. deoxyribonukleová kyselina. Druh nukleové kyseliny, která je základem dědičné informace. Je tvořena dvěma dlouhými řetězci navzájem spirálovitě obtočenými, jejichž základními kameny jsou nukleotidy lišící se přítomností čtyř různých bazí, jejichž jedinečné seskupení v řetezci je podkladem informace v DNA (adenin-A, thymin-T, cytosin-C, guanin-G)

Plazmidy = kruhové DNA, vytvářejí jakýsi dodatek genetické informace bakterie. Jsou relativně malé a uvnitř bakterie se dobře množí. A právě tyto vlastnosti jsou pro klonování kusů DNA a genů klíčové. Pokud zařídíte, aby se kus DNA nebo gen, který chcete naklonovat, stal součástí plazmidu, můžete ho vnést do bakterie a ta vám tento gen namnoží. Plazmid tak slouží jako nosič, tzv. vektor, klonované DNA. Po namnožení v bakteriích už stačí jen plazmid z bakterií opěr získat. Plazmid s DNA, kterou chcete naklonovat se nazývá rekombinantní DNA.

Replikace = proces zdvojení DNA



Klonovat můžeme například DNA. Cizorodá DNA se vloží in vitro ve zkumavce do tzv. vektoru, kruhové DNA odvozené od plazmidu nebo bakteriofága. Tím se vytvoří rekombinantní DNA. Ta je vnesena do hostitelské buňky. Cizorodá DNA se v buňce replikuje (pomnožuje) jako součást vektoru. Rekombinantní DNA pomnožená v dostatečném množství může být izolována a cizorodá DNA může být v případě potřeby vyštěpena a oddělena. Tímto se získá velké množství kopií původní DNA. Pokud jsme do vhodného vektoru vložili celý gen, je možné přimět hostitelskou buňku, aby produkovala protein, který tento gen kóduje. Pak se říká, že klonujete protein.

Klonovat můžeme i hostitelské buňky, zmíněné v předchozím odstavci. Cílem je získat populaci buněk, které mají naprosto shodné vlastnosti, jsou tedy kopií jediné původní buňky.

Již několik let se používá klonování na úrovni embryí, kdy se embryo, tvořené několika buňkami, mechanicky rozdělí na několik částí, které se pak samostatně vyvíjejí. Zřejmě podobným způsobem vznikají i jednovaječná dvojčata.

Velkým pokrokem v této oblasti byla nepochybně ovce Dolly (1996).





-1-



Ta vznikla zcela rozdílně, tzv. jaderným transferem.

Genetická informace z dospělé ovce (z buňky, která byla plně diferencována neboli vyvinuta) byla vložena do aktivovaného vajíčka. Tím se podařilo do té doby neočekávané. Buňka, jejíž vývoj byl plně dokončen a byla plně specializována na určité funkce, se vrátila zpět do původního stavu a dala vznik novému geneticky identickému jedinci.







Klonování je podle mého názoru další krok, který bychom měli udělat. Souhlasím s názorem, že je to taková hra na bohy. Ale je před námi možnost něco zlepšit (ale také zhoršit) náš život a naše životní podmínky. Nemusí se už rodit mentálně postižené děti, lidé s nevyléčitelnými nemocemi. Nemuseli bychom se dívat jak náš přítel, přítelkyně, manžel, dcera umírá na nemoc, na níž není léku. Stačilo by odebrat vzorek tkáně a naklonovat ji. Dala by se tímto způsobem obejít třeba rakovina než by zasáhla celé tělo. Postižený orgán by se vyoperoval a voperoval naklononovaný. V tomto vidím obrovský přínos. Bude možné naklonovat třeba dinosaury a zaplnit tak velkou mezeru v poznávání života těchto dávno vyhynulých obrů. Všichni jsme si vědomi toho, že klonování je úzce a nevyhnutelně spjato s genetikou, takže pokud budu trochu fantasta, možná někdy v budoucnu budeme schopni dýchat třeba dusík, čímž by se okruh schopnosti přizpůsobení se mnohonásobně zvětšil. A možnosti jdou dále, protože pokud budeme schopni naklonovat dinosaury, budeme schopni naklonovat také člověka. Naklonovat sám sebe. My zemřeme a klon zůstane a bude si žít svůj život. Podle mého názoru je to jakási nesmrtelnost, po níž stovky let toužíme. Mohlo by být také zajímavé sledovat zdali se mezi klonem a původním člověkem nevytvoří telepatické spojení mysli. Můžeme pro sebe vytvořit klony, jež budou pro nás jakýmisi zásobníky orgánů, takže v případě potřeby zde budou pro nás. Můžeme potlačit v lidech vražedné pudy, životně nebezpečné deviace v chování atd. Ovšem v potlačovaní citů už by na druhou stranu náš život postrádal takovou tu jiskru, která dělá život životem a nemám na mysli to špatné. Mám na mysli ty věci, na něž třeba rádi vzpomínáme, jako když jsme kradli u sousedů na stromě třešně a pak nám z nich stejně bylo špatně a nakonec nám museli v nemocnici vypumpovat žaludek. Kdyby se potlačily “špatné” vlastnosti a přidala by se k tomu perfektní postava modelky, každý by prožíval perfektní dětství, perfektní život bez problémů a to určitě není to co chceme. Všeho moc škodí jak říká jedno z nejmoudřejších přísloví. Také se dá takto naklonovat i druhý extrém a to jsou “supervojáci”. Bez citu, bez strachu, chladní zabijáci.

V případě “zásobníků orgánů” budeme muset řešit etický







-2-

problém zda nám přísluší zabít něco, co jsme vytvořili pro svůj prospěch. Můžeme si říct, tak se naklonuje jiný. Pořád by ale klon splňoval základní předpoklady života.Toto je už docela velká hra na bohy a musím se přiznat, že

sám nevím co si o tom pomyslet. Ano, i my zabíjíme zvířata , abychom si obstarali potravu, pěstujeme zvířata, abychom měli co jíst, vytváříme život abychom ho zničili. Stále ovšem zabíjíme něco, čemu nerozumíme, když to na nás promluví, pouze se domníváme a asi víme co chce pes, když kňučí a má zraněnou tlapku. Mnohem jiné a mnohem těžší to je s něčím, co nám přesně rozumí, přesně ví, co se po něm chce a klidně se nám může stát, že náš klon řekne: „ Já nechci umřít pro to, abys ty žil.“ Představte si typicky depresivní den a vy vyčíhnete správnou chvíli, abyste řekli svému drahému klonu, že bude muset ukončit svou existenci, protože vy potřebujete srdce. Řekněte mu, že je to v podstatě jeho poslání, že byl k tomuto účelu stvořen. Řeknete mu to? Tento problém by mohly vyřešit „orgánové banky“, kde by každý člověk měl své orgány uloženy ve výživných roztocích. Otázkou ale je jestli by orgány přežily bez těla po potřebný čas nebo pokud se nám vůbec podařilo vytvořit funkční zdravý klon. Obojí ještě jistě zabere mnoho času a úsilí.

Klonování řeší problém neplodných nebo homosexuálních párů. Klon by byl vždy kopií jednoho ze dvou partnerů. Takže by měli další možnost vedle adopce jak mít potomka.



Pokud by se klonování zakázalo, pak bude velký problém zajistit, aby se tento zákaz dodržoval, zejména v některých zemích. Je daleko lepší mít nové techniky na očích, než nelegálně. Vždy tu budou lidé chtějící to zneužít. Problém ovšem neřeší ani pokud by se klonování stalo tajným projektem světových vlád. Jak mohla by z toho byt novodobá “Studená válka”, jaká zde už byla. Vlády by se předháněly ve vývoji jak použít svou novou hračku co nejlépe. Nejlépe, tedy vojensky. Myslím, že je na čase vytvořit jakési nezávislé nestranné sdružení vědců, kteří by pracovali na tomto projektu. Je to pravděpodobně utopie vytvořit něco takového v dnešních podmínkách, ale jiné východisko zatím nevidím. Lidé totiž nejsou natolik způsobilí, aby tohoto vynálezu nezneužili. Můžeme číst v historii, že se tak už několikrát stalo. Atomová bomba jako příklad za všechny. Výborný nápad o čisté a levné energii a jak skončil.

Jsem si vědom toho, že takové sdružení je opravdu utopie, zároveň si myslím, že by bylo třeba něco takového vytvořit.

Nadnárodní megakorporace totiž ovládají náš svět a dokonce už ani světové vlády nemají takovou moc jako tyto giganty. Jsou jakousi šedou eminencí v pozadí všeho. Diktují si podmínky, které ve







-3-

většině případů nejsou ve prospěch budoucnosti lidstva, a tudíž by mohly ovlivňovat tento projekt ve svůj prospěch. S mou utopií se ovšem nese řada problémů jako financování, místo výzkumu atd.



Uvědomujeme si, že klonování není evoluce, jen vytváříme tu samou věc nebo ji popřípadě pozměňujeme? Pozměňujeme ji a tudíž ji specializujeme na určité

podmínky. Čím větší specializace, tím větší náchylnost ke změně prostředí. Čím větší náchylnost ke změně prostředí, tím větší šance, že když se něco náhle změní a podmínky, na něž je specializace cílena neexistují nebo mizí, organismus nepřežije tuto změnu. Je už natolik specializován, natolik závislý na dané věci, že bez ní nemůže žít. Klonováním odbouráváme přirozený výběr zajišťující nám rozmanitost a pozměňováním přirozenou evoluci, která z nás udělala to, čím jsme nyní. Zasahujeme čím dál tím víc a tímto bychom zasáhli hodně rázně. Položme si otázku, chceme být stejní i za 1000 let? Hrajeme si s s něčím, co nevíme, co může udělat, v této chvíli si nemusíme uvědomit nedozírné následky. Možná si je ani nechceme přiznat nebo naše touha po poznání a neustálého měnění je silnější. Tak či tak následky odsouváme na druhou kolej. Copak se nikdy nepoučíme? Hlavní otázkou podle mě není, jestli klonování zlegalizovat či ne, ale zdali chceme, aby nám klonování tolik zasáhlo do života?.