Další skupinou byla parazitární onemocnění ( 31 % ). Z nich se jednalo převážně o parazitární zánět plic ( Crenosoma striatum ) a zánět střev ( Capillaria sp. ). Z dalších parazitárních onemocnění byla zjištěna toxoplazmóza a masivní zablešení ( anemie ). Poslední skupinou byla orgánová neinfekční onemocnění srdce, jater a ledvin ( 30 % ). Byla zjištěna nutriční svalová dystrofie, glomerulonefritidy. V 5 případech ( 38 % ) se jednalo o smíšené nálezy.

Způsob života:
Ježek si z trávy, listí a mechu staví nadzemní hnízda, která jsou ukryta u paty keřů a stromů, mezi kořeny a kameny, v dutinách pařezů nebo v husté vegetaci. Přes den setrvává v hnízdě, potravu shání v noci. Řídí se hlavně čichem a sluchem, méně již zrakem. Při cestě za potravou je schopen během jediné noci překonat vzdálenost až 3km,přitom je schopen vyvinout rychlost rovnající se přibližně rychlosti lidské chůze. Velikost revíru, který si značí trusem, je u dospělých samců asi 45ha, u samic je to jen asi 20ha. Ježek žije samotářsky, pouze v době rozmnožování samci vyhledávají samice. Zimu přespává.
Zimní spánek – období tzv. hibernace – je schopnost přečkat nepříznivé období usnutím do letargického spánku. K tomu v našich zeměpisných podmínkách u ježka západního dochází podle počasí v září až říjnu a probouzí se v březnu až dubnu, u ježka východního je to od října do března. Ježek usíná už přibližně při 6-8°C. Tělesná teplota jeho těla může klesnout téměř až na teplotu prostředí, spotřeba kyslíku klesá z normální hodnoty 500cm3/1kg za hodinu na asi 10cm3 /1kg. Výrazně se tak zredukují energetické výdaje. I přesto tím, že využívá své tukové zásoby, ztrácí v našich podmínkách ježek přes zimu až 20% své hmotnosti a téměř vždy se tak dostává na hranici přežití. Aby měl vůbec nějakou šanci na přežití, musí přitom jeho tělesná hmotnost na podzim činit alespoň 700g. Hibernace ale není jeho druhovou vlastností, je vynucena podmínkami prostředí. Například ježek západní, který byl na počátku minulého století vysazen na Novém Zélandu, na schopnost zimního spánku zapomněl a zůstává v těchto podmínkách celoročně aktivní.
Ježek se v přírodě dožívá maximálně 6 až 7 let, průměrně však jen 2 až 3 let. V našich podmínkách není ohrožován příliš často predátory (vážnějším nepřítelem je snad jen výr velký), mnohem větší ztráty působí úmrtnost v zimních měsících a v neposlední řadě rostoucí provoz na našich silnicích. Proti případným predátorům z řad šelem se brání důmyslným stočením „do klubíčka“.