Poruchy príjmu potravy

Mentální anorexie a bulimie se v poslední době v médiích cituje velmi často. Patří totiž mezi nejčastější a současně i nejnebezpečnější onemocnění dospívajících dívek a mladých žen a v posledních několika letech se výskyt zmiňovaných nemocí rapidně zvyšuje. Obě poruchy spojuje strach z tloušťky a nadměrná pozornost věnovaná tělesnému vzhledu a hmotnosti. Anorexií či bulimií trpí přes šest procent populace, z čehož třetinu tvoří chronické stavy. Jen asi třetina se dokáže zcela vyléčit. Šest procent případů končí smrtí. Riziko sebevraždy je až 200x vyšší než u ostatní populace. Počet případů se neustále zvyšuje a ještě závažnější je skutečnost, že klesá věk dívek (anorexií trpí někdy i devítileté holčičky…). Až 10 - 20% dívek a mladých žen trpí alespoň dočasně nějakým problémem s jídlem !
Okolí si leckdy ani nevšimne, že dívka zhubne za měsíc třeba o deset kilogramů. V mnohých případech jsou matky lékařky, a přesto nepoznají, že jejich dcery mají tyto problémy. Poruchy příjmu potravy bývají přirovnávány k návyku, jakým je například alkoholismus či toxikomanie. Zatímco však alkoholu či drogám se lze vyhnout, u jídla tomu tak není. Osobnost anorektiček i bulimiček bývá nápadná už před vypuknutím samotné nemoci. Anorektičky bývají výrazně přizpůsobivé, úspěšné ve škole i v mimoškolní činnosti, perfekcionistické a zodpovědné. Bývají sportovně zaměřené, zároveň jsou však nejisté a chybí jim smysl pro humor. Nestojí o nové podněty a vzrušení. Mívají málo kamarádek a ve vztahu k lidem jsou často nedůvěřivé a uzavřené. Jakoukoli běžnou kritiku ostatních považují za projev nepřátelství. Ve velké většině případů nemají zájem o druhé pohlaví. Dívky trpící bulimií, často uvádějí, že se o ně v dětském věku nikdo příliš nestaral. Některé vyrůstaly v rodinách, které zdánlivě dobře plnily svou přirozenou funkci, ale ve skutečnosti byli rodiče zaujati svými problémy, starostí nebo prací a o dítě se dostatečně nezajímali. V takových rodinách dívky pochopí, že se musí spoléhat samy na sebe (ale možná za cenu popírání vlastních potřeb), protože s řešením problémů jim rodina nepomůže. Na druhou stranu ale rodiče očekávají od dívek, že jim budou pomáhat vytvářet představu šťastné a milující rodiny. Budoucí bulimičky tedy často ukrývají a potlačují své potřeby a svůj hněv i samy před sebou. Mají sklon k nadměrnému přizpůsobování se sociálním tlakům a tyto pocity se mohou vynořit v podobě záchvatovitého přejídání a následného očišťování.

„Mezi bulimičkami se objevuje velký počet lidí ve vyšším akademickém postavení, pocházejících z vyšších středních nebo horních sociálních vrstev. Jejich rodiče se většinou vypracovávali sami vlastními silami do této společenské vrstvy a jako nejistí selfmademani mají sklon k typické ´novické horlivosti´. Přehnaně se přizpůsobují normám a pravidlům vysoké společenské vrstvy , v níž se nenarodili, a vychovávají také své děti k nadměrné přizpůsobivosti. To často přispívá ke vzniku chorobného vztahu k jídlu typu bulimie.“*

* Gerhard Leibold, Mentální anorexie, 1. vydání, Praha 1995, nakl. Svoboda, Kapitola Formy narušeného vztahu k jídlu, str. 37

Objasněme nyní rozdíl mezi mentální anorexií a mentální bulimií:
Mentální anorexie je charakterizována omezováním příjmu potravy až po úplné odmítání jídla. Anorektičky jsou posedlé touhou po zhubnutí a vyhýbají se jídlům, po kterých se tloustne a neustále snižují množství jídla. K dosažení vyššího účinku svých „diet“ zatěžují tělo enormním cvičením, užívají léky pro snížení chuti k jídlu (anorektika ) a projímadla (laxativa). V některých případech můžeme pozorovat občasná zvracení. Nemocné anorexií jsou nápadně vychrtlé a neodlučitelně k nim patří přísná sebekontrola. Neléčená anorexie může přejít do chronického stadia, kdy nemocní konzumují jen minimum potravy udržující základní životní funkce. Smrtelně končí úplné hladovění po 50 až 70 dnech. Průběh anorexie je mnohem vážnější také proto, že anorektičky se chovají podobně jako narkomani. Popírají své potíže a rozhodně nechtějí být léčeny, protože k tomu, podle jejich názoru, není žádný důvod. Anorexie se zpočátku nejeví jako porucha. Anorektičky jsou velmi výkonné, všechny své úkoly plní na jedničku a mají spousty aktivit. Drží přísnou dietu a i několikrát denně cvičí. V době dospívání to ale nikomu podezřelé nepřipadá. První zeštíhlení bývá okolím dívky pozitivně hodnoceno, což anorektičky vnímají jako potvrzení správnosti svého jednání, což vede k ještě většímu omezení potravy. Nutně za nějakou dobu nastane chvíle, kdy okolí začne považovat dívku za příliš hubenou a anorektičky se pak uchylují ke lžím a podvádění. Vychrtlou postavu maskují volným oblečením, obličej líčí tak, aby ujistily ostatní, že je s nimi vše v naprostém pořádku. Jako argumenty používají svou aktivitu a často se jim podaří rodiče a známé přelstít. Sbírají recepty a vaří pro celou rodinu, aby navodily dojem člověka, „který si jídla může užívat bez toho, aby tloustl. Mají ale jídla rozdělená na přijatelná a nepřijatelná, dobrá a špatná.

Akceptovatelných jídel postupně ubývá, tolerovány jsou pouze pokrmy nekalorické a jejich množství se neustále snižuje. Tyto faktory logicky vedou k rapidnímu snížení váhy. Ačkoli pacientky nejí, postupně začnou být jídlem zcela psychicky obsazené. Mají ale pochopitelně hlad a neustále na jídlo myslí. Myslí na to, kdy, co a jaké množství budou jíst. Nic jiného celý den nedělají, než že přemýšlí o tom, jakým způsobem a co odmítnout, neodmítnout, co si mohou dovolit a co nikoli. Pocity viny za konzumaci jakéhokoli jídla jsou strašně silné. Dívky ztrácejí kontakt se svými kamarády a izolují se od nich, neboť nejsou schopné konverzovat o jiném tématu než o jídle a hubnutí, protože v jejich životě nemá nic jiného smysl. Uzavírají se do sebe a jediným cílem se stává jídlo a cvičení. I po snědení poloviny jogurtu mají pocit, že je to strašně moc a jsou schopny i několik hodin cvičit, aby ze sebe vydaly jídlem nabytou energii. Jak hubnutí pokračuje, dochází k celkovému vyčerpání organismu a k extrémní únavě. Podvyživená dívka začne být podrážděná a úzkostná. Stěžuje se na bolesti břicha a hlavy, trpí poruchami spánku. Když váha klesne pod váhu, kdy děvče poprvé dostalo menses, hormonální systém přestane fungovat a dochází k absenci menstruace (amenorhea).

Mentální bulimie
Bulimie často začíná po období diet a hladovění. Obecně platí, že jakmile bulimička objeví zvracení jako možnost zbavení se energie, kterou potravou přijala, považuje ji za ideální řešení. Trpí opakovanými záchvaty přejídání, doprovázenými pocitem ztráty sebekontroly a následnými výčitkami. Přejídání vzápětí kompenzuje zvracením nebo užitím projímadla, aby se okamžitě zbavila všeho, co pozřela. Bulimičky zůstávají atraktivně štíhlé a jejich podváha se málokdy dostane na hranici ohrožení života. Oproti anorektičkám svou nemoc vnímají a dobře vědí, že jejich chování není normální. Snaží se spolupracovat s lékaři a jsou výrazně motivované k tomu, aby se z bulimie uzdravily. Trpí nesnesitelnými pocity viny. Po každém přejedení se a následném vyzvrácení se v nich prohlubuje pocit vlastní neschopnosti a osamělosti. Podstatná část těchto žen mívá záchvaty přejídání přinejmenším jednou denně (většinou večer). Některé bulimičky dávají při záchvatech přednost oblíbeným pokrmům z dětství, jiné potravinám, kterým se při své dietě vyhýbají, další jedí i jídla, ke kterým cítí vyložený odpor. Většinou ale jde o sladká jídla s vysokým obsahem škrobu. Průměrná kalorická hodnota jídla snědeného v jednom takovém záchvatu se pohybuje okolo 4800 kalorií. Pocit selhání bývá spojen s depresí a s úzkostí.

Bulimičky mají rovněž silnou tendenci ke zneužívání drog, alkoholu a krádežím. Bulimie nejčastěji postihuje dívky a ženy mezi 18 a 35 lety (anorexie se zase týká dívek podstatně mladších: 12-18 let). Poměr postižených dívek ku chlapcům je 10:1 (u anorexie 20:1). Dívky trpící bulimií nejsou tak přizpůsobivé jako dívky s anorexií, ale jsou taktéž perfekcionistické a závislé na hodnocení druhých. Velmi si cení sebeovládání a sebekontroly a její porušování v bulimických epizodách snášejí s pokořením, studem a s pocity viny. Paradoxně bývají často velmi úspěšné v práci i společnosti a ostatní jejich problémy zřídkakdy sami poznají. Sexuální vztahy těchto žen často přetrvávají i v době nemoci, ale dochází ke ztrátě jakéhokoli sexuálního prožitku.
Existuje široká škála přechodných stavů mezi normou, anorexií, bulimií a obezitou. Mentální bulimie (MB) vzniká často (až v 1/3 případů) vývojem z mentální anorexie. Epizody anorexie a bulimie mohou v sebe opakovaně přecházet a bývají komplikovány depresí. Např. záchvatovité přejídání je mezistupněm od normy k bulimii a spočívá v občasném přejedení doprovázeném pocitem ztráty sebekontroly.

Typické příznaky nemocných poruchami příjmu potravy:
Mentální anorexie • Tělesná hmotnost je cíleně udržována pod hladinou normálu
• Intenzivní strach z tloustnutí
• Vynechání menstruace v období plodnosti (amenorrhoea).

Mentální bulimie • Nezvladatelné přejídání minimálně 2x týdně
• Nevhodné kompenzační chování (zvracení, projímadla)
• Sebehodnocení je abnormálně vázané na tělesný vzhled

Chorobné přejídání • Nezvladatelné přejídání minimálně 2x týdně
• Výrazná úzkost z přejídání
• Pravidelné kompenzační chování (zvracení, projímadla) se nevyskytuje
Nejnebezpečnější jsou zdravotní důsledky diet, hladovění, zvracení a vyhublosti, mezi které patří:
• citlivost na chlad, celková únavnost, svalová slabost a spavost, poruchy spánku
• zažloutlá praskající pleť, ekzémy, zvýšený růst ochlupení na celém těle, řídké, suché lámající se vlasy
• eroze zubní skloviny - kazivost zubů, odvápnění kostí, avitaminóza
• nepravidelná menstruace, hrozba neplodnosti, ztráta menstruace
• srdeční obtíže – arytmie, oslabený krevní oběh, chudokrevnost, zvýšená hladina cholesterolu v krvi
• oslabení imunity, u mladých dívek zpomalení růstu, opoždění puberty
• žaludeční šťávy způsobují záněty žaludku, vředy jícnu
• v důsledku zvracení dochází k otokům slinných žláz
• zvracení narušuje rovnováhu tělesných tekutin v krvi - nadměrná zátěž pro srdce a ledviny
• bulimičky ohrožuje také nízká hladina draslíku, způsobující nepravidelnosti srdečního tepu a neurologické komplikace (závratě a křeče). • únava, oslabená schopnost koncentrace, snížená výkonnost
Léčba nemocných
K dispozici jsou nejrůznější postupy, nicméně problém tkví v nedostatku terapeutů. Kromě toho se u anorektiček těžko daří přimět je k tomu, aby se do léčebné akce vůbec zapojily. Proto se musí provést odborné vyšetření, než se pacient dostanu do stavu, kdy je ochoten aktivně spolupracovat.
Terapie, zásady kognitivně behaviorálního přístupu k mentální anorexii a bulimii:
- léčení nemocné rodiny
- skupinová terapie
- svépomocné podpůrné skupiny
- somatopsychoterapie
- autogenní trénink
- autohypnóza
- kognitivně behaviorální psychoterapie (nácvik správných jídelních zvyklostí, vnímání vlastního těla, řešení sociálních situací
Léčení musí být celkové, tedy psychické i somatické, aby bylo možno vyléčit všechny příčiny i následky. U velmi těžkých případů je nutná delší hospitalizace. Při akutním ohrožení života dokonce i proti vůli pacienta, který sám není schopen rozumně o sobě rozhodovat.


Použitá literatura:
LEIBOLD, G., Mentální anorexie, 1.vydání, Praha, nakl. Svoboda, 1995
ISBN 80-205-0499-0
MALONEY, M., KRANZOVÁ, R., O poruchách příjmu potravy, vydání neuvedeno, Praha, nakl. Nakladatelství Lidové noviny, 1997
ISBN 80-7106-248-0.