Bronchiální astma je onemocnìní staré jak lidstvo samo. Již v egyptském papyru z r. 1560 pø. Kr. je popsána choroba podobná prùduškové záduše. O podobné nemoci se zmiòují i Homér ve své Íliadì a žáci Hippokratovi. Øada omylù pochází ze spisù Galénových (130 - 200 po Kr.), nìkteré se udržely až do støedovìku. Galénos vysvìtloval vznik pøíznakù astmatu tím, že v mozku vytvoøené hlenové sekrety se dostávají do plic èichovou kostí, nosními dutinami a nosohltanem. Až Holanïan van Helmont (1577 - 1644) jako první nevìøil na kanálkové spojení prùdušek s mozkem a formuloval astma jako místní onemocnìní prùdušek, oznaèil pøíèiny astmatických stavù, zejména prach a ryby (7).

Definice bronchiálního astmatu se s postupem doby a rozvojem našich znalostí mìnila a vyvíjela. Dle Mezinárodní dohody o diagnostice a léèbì astmatu z r. 1992 je dnes astma definováno jako chronické zánìtlivé onemocnìní dýchacích cest. Hlavními buòkami, které se na tomto zánìtu úèastní, jsou eozinofily a granulocyty. Zánìt zvyšuje hyperreaktivitu prùdušek, jejímž dùsledkem jsou projevy bronchiální obstrukce, ustupující spontánnì nebo vlivem léèby (9, 11). Pro diagnózu astmatu je dùležitý anamnestický údaj o záchvatech nebo stavech výdechové dušnosti, vyvolaných stykem s alergeny nebo nìkterými dráždivými látkami. Je však mnoho dalších možných pøíèin potíží a v nìkterých situacích se tyto pøíèiny objasnit nepodaøí. Pøi rozboru anamnézy je nutné pátrat i po pøítomnosti na první pohled ménì nápadných známek bronchiální hyperreaktivity, než je záchvat. Mùže se jednat o dusivý nebo dráždivý kašel, vyskytující se pøi fyzické zátìži nebo pøechodu z tepla do zimy èi naopak. Podobnì i záchvatovitý kašel, pøicházející v noci nebo k ránu, bez pøítomnosti infektu, bývá pøedzvìstí rozvoje typických projevù astmatu.