Vývoj, stavba a funkcia vylučovacej a dýchacej sústavy človeka

Dýchání je složitá funkce, na které se podílí:

dýchací ústrojí (příjem kyslíku a výdej oxidu uhličitého)
vdechové a výdechové svaly
krev (váže a dopravuje kyslík a oxid uhličitý). Krevní oběh umožňuje tuto dopravu a zajišťuje spojení mezi dýchacím ústrojím a tkáněmi) a ústřední nervová soustava (řídí dýchací pohyby).

Dýchací soustava:

dutina nosní
nosohltan
hrtan - hlasové vazy (umožňují komunikaci), průdušnice, průdušky. plíce + plicní sklípky (alveoly) - výměna plynů
vdechové svaly - bránice, zevní mezižeberní svaly
výdechové svaly - vnitřní mezižeberní svaly. Mechanika dýchání - při dýchání jsou změny objemu hrudníku pasivně sledovány pružnými plícemi, při vdechu se plíce i hrudník stlačují (v plicích podtlak), při výdechu naopak. Vdech objem hrudní dutiny se zvětšuje, výdech - zmenšuje. Při vdechu se bránice posouvá dolů, břicho se vyklene a mezižeberní svaly se roztáhnou a posouvají žebra a hrudní kost směrem nahoru - v břišní dutině podtlak (= nasávání vzduchu do plic), výdech je pasivní.

Ventilace plic - normální dýchání, při kterém vyměňuje dospělý člověk jedním vdechem a výdechem asi 500 ml vzduchu při frekvenci 14 - 18 vdechů za minutu.

Minutový dechový objem - 7 - 9 l vzduchu. V klidu je využita jen malá část kapacity plic: všechen vzduch v plících - celková kapacita plic - vitální kapacita plic - maximální nádech a výdech (u žen 3,5 l u mužů 5 l)

Zbytkový vzduch - vzduch, který není nikdy vydechnut, při prohloubeném a zrychleném dýchání můžeme vyměnit za minutu až 160 l vzduchu = maximální minutový dechový objem (maximálně 60 dechů za minutu).

Výměna dýchacích plynů v plicích a tkáních

Při dýchání vdechujeme atmosférický vzduch (20,92% O2, 0,04% CO2, 79,04% NO2). Výdechový nádech obsahuje méně O2 a více CO2 než atmosférický vzduch. Příčinnou je přestup kyslíku ze vzduchu v plicních sklípcích do krve a přestup oxidu uhličitého z krve do alveolárního vzduchu. Výměna dýchacích plynů mezi alveolárním vzduchem a krví a mezi krví a tkáněmi závisí na tlakovém spádu a difůzi plynů. Tlak kyslíku alveolárního vzduchu je vyšší než v odkysličené žilní krvi přitékající do plic, u oxidu uhličitého je tomu naopak. Tlakové rozdíly se vyrovnávají a tlaky obou dýchacích plynů v tepenné krvi odtékají do plic, jsou stejné jako v alveolárním vzduchu. Tepenná krev teče do vlásečnic ve tkáních. Ve tkáních je méně O2 a CO2 více. Proto O2 přestupuje ve vlásečnicích z krve do tkání, CO2 z tkání do krve.

Z tkání odtéká okysličená žilní krev, která se dostane opět do plic.

Řízení dýchacích pohybů - dýchání je pro organismus nezbytné, musí být neustále zajištěn dýchací rytmus (vdech a výdech). Hloubka a frekvence dýchání se musí přizpůsobit metabolickým potřebám organismu při různém zatížení.

Řízení dýchacích pohybů (činnost je řízena ústřední dýchací soustavou) - do dýchacích ústrojí v prodloužené míše přicházejí informace z čidel v plících dýchacích svalech a chemických čidel (chemoreceptorů) citlivých na napětí O2, CO2 a na pH krve. Dýchací ústředí na základě těchto informací řídí prostřednictvím míšních nervů činnost dýchacích svalů tj. rytmus, frekvenci a hloubku dýchání.

Obranné reflexy dýchací - ve sliznici dýchacích cest jsou nervové zakončení, která se dráždí pevnými částečkami, který sem pronikly při vdechu, nadměrným množstvím hlenu,.. Podráždění nosní sliznice - kýchnutí. Podráždění sliznice hrtanu, průdušnice a průdušek - kašel. Při obojím dochází k prudkému výdechu, jehož cílem je odstranit škodlivé částečky a hlen z dýchacích cest (obranný dýchací reflex).

Onemocnění dýchacích cest

Přenášení - kapénkami (droboučké kapičky hlenů a slin, které prudce vydechujeme). Zůstáváme dlouho ve vzduchu - rýma (virová - dlouhodobější, bakteriogenní), záněty mandlí, zánět nosohltanu (lehčí průběh), zánět hrtanu (chrapot), onemocnění hlasivek (profesní choroba) - náprava operačně, nejčastější chřipka (akutní horečnaté onemocnění, jehož příčinnou jsou viry).

Vylučovací soustava

Tělesná teplota u zdravého člověka je asi 36,5 ° C, kolísá velmi málo asi o ± 0,5 ° C. Nejnižší je brzy ráno nejvyšší odpoledně. Zvyšuje se požitím stravy a při tělesné práci teplo vzniká ve svalech a v játrech. Důležitým činitelem při odevzdávání tepla je sálání (60% tepelných ztrát). Nejúčinnějším prostředkem odvádění nadbytku tepla je odpařování. Odpařuje se ve formě potu, který je vyměšován potními žlázami.

Vylučování při přeměně látek vznikají neustále zplodiny, které při nahromadění působily škodlivě. Proto je důležité tyto látky z těla vylučovat. Vylučování se děje především ledvinami, dále se na něm podílejí plíce, kůže, játra a trávicí ústrojí. Nejdůležitějším vylučovacím orgánem jsou ledviny. Vylučují močí z těla přebytky vody, solí a odpadních látek. Jsou uloženy po stranách bederní páteře za pobřišnicí. Základní jednotkou ledviny je nefron (2 000 000). Tvorba moči začíná v ledvinovém tělísku. Z kapilár glomerulu je tlakem filtrována tekutina z krve do dutiny váčku. Pak odtéká filtrát do systému kanálků. Zde dochází k úpravám primitivní moči, která se mění na moč definitivní. Člověk vyloučí za den 1 - 1,5 l moči.

Musí obsahovat odpadní látky, nesmí však s ní odcházet látky potřebné. Proto se při průchodu kanálky vstřebává z filtrátu (primitivní moci) zpět do krve značné množství vody, solí, glukózy, aminokyselin, vitamínu C,.. Moč proudí sběrnými kanálky do nálevkových kalíšků, které se spojí v kalichy. Ty se otevírají do ledvinové pánvičky, kde močovod pomocí hladkých svalů se posouvá do močového měchýře. Je uložen za stydkou sponu. Hromadí se v něm moč (500 - 700 ml). Vyprazdňování měchýře se děje smrštěním hladkých svalových vláken. Moč pak odtéká močovou trubicí z těla. Zadržování moči umožňuje vnitřní a zevní kruhová svalovina (svěrací) močová trubice. Zevní svěrač příčně pruhovaným svalstvem a je ovládán vůlí. Činnost kůže - kůže kryje povrch těla, chrání tělo a tvoří jeho obal. Odolává mechanickým vlivům, tvoří tepelnou izolaci, pohlcuje ultrafialové záření, je v ní množství čidel (dotykových, chladových, tepelných, bolestivých). Kůže má také funkci vylučovací. U vlasových lůžek jsou v kůži uloženy mazové žlázy, které vytvářejí kožní maz. Maz tvoří ochrannou vrstvu proti vysychání a proti působení vody a činí kůži vláčnou. Dalšími kožními žlázami jsou potní žlázy. Význam při řízení tělesné teploty. Pot = voda + sůl (chlorid sodný), mastné kyseliny, močovina a dusíkaté látky.