OHROŽENÍ


Podle posledních průzkumů se zdá, že tento druh dokázal odvrátit nebezpečí, které ho donedávna ohrožovalo. V šedesátých letech, když se v zemědělství intenzivně používaly chemické prostředky proti škůdcům (jako například DDT) a jejich účinky v ekosystému dlouho přetrvávaly, došlo u pelikána hnědého k přerušení reprodukce. V sedmdesátých letech se pelikáni hnědí dostali dokonce na listinu ohrožených druhů. Přispěli k tomu velkou měrou i rybáři, kteří pelikány považovali za zloděje ryb a vybíjeli je. Už před dvěma sty lety vědci zjistili, že suché výkaly pelikánů a dalších mořských ptáků, takzvané guano, jsou nenahraditelným přírodním hnojivem. Například pro Peru, kde těžba guana dosáhla rozkvětu v minulém století, bylo guano důležitým zdrojem deviz. Peru ročně vytěžilo na půl milionu tun guana. Dlouhou dobu nebyla ochrana pelikána hnědého nijak zajištěna. Teprve v roce 1972 bylo zakázáno používání DDT a současně byl zakázán i lov a vybíjení těchto podivuhodných ptáků. Teprve pak se populace pelikánů hnědých začala zvolna vzpamatovávat. ___________________________


ROD PELIKÁNŮ (PELECANUS)


Pelecanus onocratalus:

Rozpětí křídel 2,54 metru. Žije na jihu Evropy, v Africe a ve Střední Asii. Pelecanus rufescens:

Podobá se pelikánu obecnému, ale liší se šedým ocasem a žlutýma nohama. Žije v Gambii, Etiopii, na Madagaskaru a na jihu Arabského poloostrova. Pelecanus philippensis:

Liší se vzhledem, je šedý. Obývá Írán, Cejlon, Malajsii, jih Číny a Filipíny. Pelecanus crispus:

Liší se při letu. Spodní stranu křídel má bílou a má šedivé nohy. Žije na jezerech a mořích jihovýchodní Evropy a Asie. Pelecanus conspicillatus:

Jediný pelikán žijící v Austrálii a na Nové Guineji. Pelecanus erythorhyuchus:

Je největší ze všech, rozpětí křídel je 2,69 metru. Peří má bílé a kožovitý hrdelní vak oranžový. Žije v Severní Americe a v zimě odlétá na jih. Pelecanus thagus:

Typický je pro něho žlutý zobák s červenou špičkou a černý kožovitý hrdelní vak s modrými pruhy. Obývá pobřeží Peru a Chile.